Všechno je možné, Tor Des Geants 2016

Je nějaká sobota minulého století, stojím na startu závodu na 10 km. Přemýšlím o tom, že to neuběhnu. Přemýšlím, zda jsem připraven, tak dlouhý závod. Od té doby jsem zvládl mnoho závodů, naběhal mnoho kilometrů. Je 11. 9. 2016 10hodin, stojím na startu Tor des Geants a myšlenky mám naprosto stejné. Uběhnu 340 km, všechno je možné?

O Tor des Geants je všeobecně známo , že se jedná o jeden z nejtěžších vytrvalostních závodů na světě, náročný jak po fyzické, tak po psychické stránce. Závod se startem a cílem v Italském Courmayer, dlouhý 340 km ,více než 24.000 m převýšení.

Z Otrokovic odjíždíme ve třech, já, Tom a David Nádeníčkovi. Cestu rozdělujeme na dva úseky s tím, že přespíme u Rozvadova pod širákem a druhý den to dorazíme do údolí Aosta. Registrace, rychle na pokoj, dát si poslední klidnou sprchu a rychle jít spát.

Ráno přijíždíme do Courmayeru a tam už to pěkně žije, snažím se jít brzy na start ať si to užiji. Pořadatelé se snaží, aby to bylo pěkné a daří se jim to.

Konečně start, je to tady, závod na který se člověk připravuje celý život. Ještě si zamávám s Tomem a Davidem a vnořím se pouze do sebe.

1. den: Je horko, moc horko, navrchu vůbec nefouká, kdo mě zná tak ví, že toto vůbec nemusím, navíc mě překvapuje náročnost zdejších kopečků, na to nejsem zvyklí, já trénuji u Svaté vody /300m.n.m./.

Po 20 km jsem úplně mrtvý a těším se na noc, snad bude chladněji. Přibíhám na první life base do Valgrisenche na 50 km. Je před osmou večer, za 10 hodin 50 km, dovedete si představit ty kopce. Vidím vlajku KESBUK, super kluci budou tady a taky že jo, ale moc toho nepokecáme pojím, dám malé pivko a jdu dál.

1. noc: Cítím se mnohem líp, čekají mě tři kopce, říkám jim svatá trojice, podle profilu nejnáročnější část. 2854 m.n.m, potom 3002 m.n.m., a na závěr večera nejvyšší bod závodu Col Loson 3299 m.n.m. Vše zvládám velmi dobře, ale scénář je vždy stejný, do výšky 2500 m.n.m. závodníky dobíhám a potom ztrácím. Col Loson opravdu nádhera, zastihlo mě tam svítání a navíc ten seběh, skoro žádné kameny, prostě letím a užívám si. Dobíhám do Cogne 106 km, kde mě opět čekají kluci, cpou do mě vše co se dá, ale dávám přednost husté polévce a pečivu. Opět masáž od Davida. Kluci si to rozdělili následovně, Tom za mě přemýšlí a cpe do mě vše co se dá, David masáže a pitný režim. Opět se moc nezdržuji, cca 30 minut. Občerstvovačky nám jdou. Kluky posílám na Col Loson, ať si taky užijí.

2. den: Opět horko, v podstatě mě čeká pouze jeden kopec, jeden za celý den, ale potom ten seběh dlouhý 35 km a po samém šutru, nohy bolí a vůbec mě to nebaví a to horko, docela se trápím. Už ať jsem v Donnasu 151km/330m.n.m./ Kluci, už opět běží naproti. Dostávám suché oblečení, sprchu, masáž a jdu poprvé na 15 minut lehnout. K jídlu brambory a pivko.

2. noc: Nohy mám dost rozbité a pořadatelé nám nachystali lahůdku, okolo Donnasu je dost hradů a my je museli snad všechny proběhnout, bylo by to fajn, kdyby to nebylo po samém šutru. Přicházím do Rifugio Coda, půlka závodu, tvořím dvojici s Řekem a celou noc běžíme spolu, terén opět samý šutr, aspoň, že je chladněji.

3. den: Kolem druhé odpoledne dobíhám do Gressoney 205 km, další life base, kde mě nečekají kluci, tak je to vše na mně, zdržuji se cca 40 minut. Bez spánku. Přece nepůjdu v poledne spát. Jaká to chyba. Venku se zatahuje a blíží se bouřka a to mám rád, tak musím běžet. Col Pinter 2776 m.n.m. zvládám dobře, jdu společně se Španělem, ale ten seběh, už necítím šlapky, poprvé při seběhu používám hůlky, ale nepomáhá to.

3. noc: San Jacquet, už jeden kopec a jsem v Valtournenche, kde mě čekají kluci. Zvedám telefon a volám, že se trochu zdržím, že už mě to moc nejde, ale těch 14 km dám. Pomalu jdu, už se mě chce opravdu spát, přicházím na chatu, za mnou další dva borci, pojím a trochu se natahuji na lávku, možná i trochu spím, najednou se zvedám a jdu ven, dva borci hned za mnou, ale taky mě hned utíkají. Přichází krize, životní krize, do teď když jsem mluvil o krizi tak to nic nebylo, dá se říct, že jsem šel i trochu přes hranu. Moc si toho nepamatuji, ale napíši co vím. Najednou se probouzím na kameni, vidím značení TOR, vidím je hodně daleko, říkám si, že na ten závod jsem se chtěl přihlásit, ale proč mám ty hůlky a batoh, co tady dělám, co tu chci, kde mám svůj byt, chci ty hůlky uklidit, chci spát, chci postel, za chvíli se opět probouzím na kameni, situace se opakuje, kolem mě běží nějaký borec, taky má hůlky a batoh, jdu nahoru, jdu dolu, nevím kam mám jít. Až najednou potkávám Toma. Začíná mě povídat kolikátý jsem, jak jsou na tom Češi atd. Nic neříkám, až vidím Davida a stan. Teprve teď mě to došlo, já závodím. Chci spát, ale kluci do mě narvou jídlo a pití, ještě sprcha, už jsem zase při smyslech, hned usínám a čtyři hodiny spím.

4. den: Tom mě budí kolem osmé, taktak se dobelhám z postele k jídlu, dávám si kafé a dva Croissanty, moc mě chutná, na nic nečekám a jdu, kluci se mnou, při tom mě čtou vzkazy z Faceboku, začínám plakat a já vím, že ten závod dokončím, pro ně, pro Davida a Toma, oni si vzali dovolenou, oni nespí, jsou hladoví, pořád někde cestují, starají se o mě a povzbuzují mě. Já to dokončím!!!

4. noc: Další kontrola v Ollomont 287 km, dávám si těstoviny s nugetou, pořád mě chutná a to je základ. Chci běžet, Tom ale navrhuje, ať si jdu na 20 minut lehnout. Dám si sprchu, poprvé při závodě si čistím zuby, zalehnu, ale neusínám, nevadí, nohy si aspoň odpočinou. Honem chci běžet, čeká mě Col Champlion a snad i poslední kopec Col Malatra. První kopec zvládám v pohodě, potom trochu seběh a pak 20 km dlouhá rovina. Celou ji běžím, běžím ji sám, ale za mnou dvě čelovky, přece mě tady nedoběhnou, tady ne. Doběhli mě,až na kontrole v Bosses, až tam jsem zjistil, že to nejsou závodníci, prostě si šli ve tři hodiny ráno zaběhat. Začíná pršet, dávám pláštěnku a dlouhé kalhoty, stoupám na poslední kopec Col Malatra, ale před tím ještě kontrola na chatě Frassati. Jsem promrzlý, ale už vidím světla, už tam budu sláva, ale sakra to je kravín a začínají dojit, co se dá dělat, jdu dál. Další světla, už je chata, kolem kamen sedí závodníci, spousta závodníků. Do cíle 21 km, ale já jdu spát. Domluvili jsme se tak s Tomem, že přes hranu už nepůjdu. Po 20 minutách spánku mě budí slečna, prosím ještě 5 min. Je tu znova, prosím ještě pět. Venku stále prší, ale už je světlo, vstávám.

5. den: Jdu se ke kamnům obléci, už jsou tady noví závodníci, ukazují na mě že jsem blázen, proč chci jít dál. Ale mě je fajn, jsem napapaný, odpočinutý, ale hlavně mám chuť, po 317 km mám chuť. Venku je zima, prší, ale pro mě lepší než kdyby bylo teplo. Přede mnou v dáli závodník, tempo nic moc, tebe asi doběhnu. Místo deště začíná sněžit, na Col Malatra jsou bezpečnostní lana a ruce, už mám od sněhu promočené. Snažím se jít bezpečně, neuklouznout a daří se. Poslední kopec jsem zdolal. Ale ještě dolů, chci nasadit sněhové řetězy na boty, ale nedaří se, nikdy jsem to totiž nedělal, tak to vzdávám, stejně už zase prší. Dobíhám závodníka před sebou, je to druhá žena celkově, Jihoafričanka Stephanie, naznačuje, že bychom mohli běžet spolu, ale já jsem na koni, běžím rychle, běžím i do kopce. Už vidím Courmayer a slyším KESBUK makej, kluci opět běží naproti, mám opět slzy v očích, vím, že bez nich bych to nedokázal. Potom voláme Zuzce Nádeníčkové domů, starala se FC, opět pláču.

Už vidím cílovou bránu, kluci se chtějí vypařit, ale já si je volám zpět, že proběhneme spolu, měli by u toho být, toto byla týmová práce. To není vše, pořadatelé mě nechali zahrát od pánského pěveckého sboru, přímo pod finišerskou branou. Bylo to dost dojemné. A Tom s Davidem mě dali pořádnou pivní spršku. Potom ještě mnoho fotek a cesta domů, ale tu už si opět nepamatuji, zase jsem spinkal.

TDG závod závodů, Italové si to opravdu dokáží užít, hlavně v neděli bylo na každém kopci mnoho fanoušků. Každý turista kterého jsem potkal mě povzbuzoval a ve městě na mě troubili z aut. Je to závod který bolel, ale to jsem čekal. Je to závod, který bych bez podpory rodiny a kamarádů nedokončil. Proto všem moc děkuji.

Petr Kučera

Hostýnská 108

Je pátek 12.8. kolem 17:00 hod a snažím  se trochu usnout. Koukám v ložnici do zdi, říkám si do startu daleko, ztrácím se a kolem půl sedmé zase procitám… měl bych jíst :-)  Nadobro tedy usuzuju, že další spánek je už marný boj a jdu dlabat.  Chuť je, hlava říká – nažer se :-)  ale leze to do mne na silu. Pár hodin do startu, nedá se úplně říct, že bych byl nervózní … asi jsem, už ani nevím, skoro rok jsem nestál na startu.  V Livignu mi nedávno chybělo taky pár hodin a nakonec jsem neodstartoval, ale tam tělo dávalo tušit, že by to byl nesmysl a hazard  (nakonec mne odpráskla Campilobakterie ). Pocit natěšenosti občas vystřídá pocit pochybnosti. Ne z důvodu momentální formy, ale z důvodu neznáma. Už jsem si trochu odvykl, i tak je to zvláštní… Člověk ví, že v něm něco je, ale začne nakonec pochybovat, zda to dokáže i dostat ve finále ven. Pořád se uklidňuju, nemám přece co ztratit, běhat tě baví, máš z toho radost, ty můžeš zase jen překvapit…

Večer se za manželkou stavila kámoška, na stole frčí Aperol Spritz, takže mne naštěstí obě dost stále drží v dobré náladě a tak nějak jsem v poho :-) Před půlnocí usedám k Jardovi Vicherovi do auta a hrneme to nočním Zlínem na start do Vizovic. Na místě se setkáváme vždy s pozitivně naladěným Skájem, vyzvedávám startovní tašku, pokecávám a dochystávám poslední detaily. Je docela příjemná teplota a proto jdu na start v krátkém nátělníku. Pár vteřin před startem přeju klukům hodně štěstí a trochu se vnořím do sebe. Brzy však oči zaostří, že přede mnou stojí někdo na startu v sandálech, on v tom fakt poběží… nechápu, zavrtím prsty ve svých Scott Kinabalu 3 a těším se z pocitu bezpečí jistoty a sucha :-) Doposud jsem ještě nepochopil výhody těchto minimus módních záležitostí…snad ani pochopit nechci.

Je komorně odstartováno a klušu do předních pozic. Koukám na paty Standy Najverta a když se to začne konečně zvedat, koukám na paty Zbyňka Cypry. Prohazujeme pár slov, vzájemný humor, docela sranda. Po pár kilometrech už klušu jen se Zbyňou, tempo je mi příjemné, natahujeme krok a lup, za náma díra. Zbyňa je nahecovaný, jeho průpovídky mne neskutečně baví a fakt se tu zatím  vpředu mám s ním dobře. Nepolevujeme v počátečním tempu a hned tedy půjdeme ostřeji.

Jak to tak chodí, zakufrování na sebe nenechává dlouho čekat, v místě, kde jsme asi čekali první bufet, jsme trochu dřív a nikdo nikde. Jdem dál bez kontroly a především nějak špatně. Brodíme se do nějakého krpálu, asi místem těžby dřeva… no začalo to skvěle. Naštěstí má Zbyňa nejchytřejší hodinky ze všech a zanedlouho jsme zpět na trase. I když jsme přišli o náskok a běžíme už ve třech, tempo je pro mne stále příjemné, nálada díky herr Cypra stále parádní. Stojka z Chvalčova mne trochu překvapuje. Myslel jsem si, že Hostýnky docela znám ale totok? Hezké, těžké, trochu se možná i lekám… Prdla mě křeč do lýtka, sakra, docela brzo. Rychle protahuju, nasolím a rozdupávám. Povoluje a jde to dál. Seběh z Kelčáku mne baví, mám ho rád a následný první bufet na NULE v Rajnoškách využívám k prvnímu většímu jídlu. Meloun, banán, rychlý kelímek polévky, meloun, banán – rychle pryč…

vasek_tesakNa 50km pro mne nastává první horká chvíle, úsek na Loučku je po bufetu pro mne trochu trápení a cítím, že bych možná i chutnou polévku trochu odplivl. Vystupuju si od kluků a chvilku si musím jít svoje. Ani se je nesnažím držet, musím se uklidnit a dostat do pohody. Běžím sám a zase to začíná po pár km jít… V úseku na Tesák dorážím druhého, trošku vidno, že se trápí, hned mu nastupuju. Těším se na Čerňavu a Jehelník. Zase to jde a mám zase dobrý pocit. Nechci se smířit ze situací a pořád to drtím… Zbyňu sem tam někde v dálce zahlédnu, jde hezky a rozestup trochu někdy i redukuju. Při výstupu na Obřany se míjíme a vzájemně se pohecujem, avšak já po chvilce kdy běžím už taky dolů, míjím skoro ve stejném místě Standu Najverta s Tomem Čtverákem! Ho ho ho…. Ku*va musím ještě trochu víc fouknout do trubek… Trochu mne dohání pochybnosti, jsou to supr běžci a já jsem v tuto chvíli pro ně snad i snadná kořist. Ne, nedám jim to zadarmo. Na mém oblíbeném Pardusu jdu trochu nad otáčky, chci ztratit oční kontakt. Zdejší louky jsou velké, vidět mne ale nemusí, nestojím o to…   Úsek k Okluku je těžký, nemám ho rád, držím ho ale pořád v tahu a k mé radosti nevidím za sebou nikoho. Jenže ani před sebou!  Ty voe, ten Zbyňa snad nemá slabší chvilku? Nedám mu to zadarmo… ještě je pořád daleko do cíle… Drtím úsek na Troják, jak moc to tady nesnáším!!!! I při Drásalu jsem zde trpěl, teď tu cupkám, vzpomínám na moje cyklistické léta, vidím značky Hostýnské MTB 50 (minulý týden tu bojovala manželka Lenka :-) Sakra už ať jsem na Trojáku.  Dělá mi strašně dobře voda, pořád se polívám za krk, piju skoro už jen vodu. Drtím kopec na Tesák, není prudký, je ale dlouhý, bude končit opět až na Kelčáku.  Jdu si svoje, klušu, jdu, klušu, jdu… Za mnou nikdo, přede mnou nikdo…samota…. Nevadí mi! Mám ji rád, zvykl jsem si a vlastně mám samotu při běhání už i rád. Trochu už cítím plosky a při doběhu na poslední bufet na Tesáku něco zobnu a rychle pryč. Jsem rád, že vidím Jirku Večerku, hlásí mi ztrátu na Zbyňka cca 9 minut. V duchu chci ještě bojovat, ale tělo už moc možností nepovoluje. Pod Čerňavou mě ještě hecne Zuzka s Bohdanou a díky tomu ač v bolesti dávám docela obstojně tento čupek. Je to hezký kopec, mám ho rád, ale asi už dnes stačí… Kelčák je na tom podobně, těžký výstup, zejména rovné krátké pasáže nutí pořád klusat. Kolikrát jsem tu už byl, znám to tu, vím kde co je a končí… Rozhledna nahoře je pro mne poslední těžký bod, už ten druhý flek nepustím…. Nevím, jak daleko jsou za mnou, ale nechci být třetí, ani čtvrtý, pátý… Poslední těžký seběh z Kelčáku  hodně bolí, prodýchávám ho, stehna to drží… Pod sebou vidím Rajnochovice a slyším, jak hlásí, že Zbyňa je v cíli. Mám to, mám to, říkám si a už se začínám radovat. Otáčím se a ujišťuju, že mne nikdo nesejme… Najednou jsem na posledním asfaltu a vidím oblouk. Poslední metry ač moc nemyslím, jsem šťastný a moje první gesto za cílovou čárou je gratulace vítěznému Zbyňovi. Je to dříč a ohromný morál. Jsem rád, že to neměl ode mne zadarmo, jsem rád, že jsem s ním šel po startu hned do útoku, vlastně mi trochu i pomohl. Nevím, kdyby jsme se hned na začátku nerozhodli do toho pořád tak bušit, fakt nevím, jak by vše dopadlo. Ztráta na něj v cíli – 6 minut. Vítězství si zaslouží, byl pod tlakem, ustál to a vydržel!  Jsem max spokojen, bojoval jsem až do cíle, bylo to mé maximum, snad i štěstí. Za mnou se to mlelo taky hezky, tlačili mě hodněa sem tam jsem měl snad i osobní pochybnosti. Hlava podržela!

H108_vyhlaseniDruhé místo beru jako další osobní úspěch. Dlouho jsem nezávodil a držet si výkon je bez závodů velká neznámá. Je hezké vždy výsledkem překvapovat, zvlášť když nikdo neví, jak na tom jsem. Pořád říkám a kamarádi tuto moji hlášku už dobře znají – vše je jen v hlavě! Tento sport především… Bez tlaku se dají dělat velké věci!

Výsledný čas 12:53 hod a 2. místo. Překvapil jsem opět sám sebe. Krásný závod, nádherná a těžká trasa. Fajn lidi, pohoda, za ty nehty pryč to zase stálo :-)

Valašský hrb

28. 5. 2016 a já vstávám, celý natěšený se rychle balím, posnídám mou klasickou snídani tedy ovesnou kaši, nasedám do auta a jedu směr horský hotel Čarták. Cestou přemýšlím, že dnes nemám žádné ambice, jelikož jsem pořádně 3 měsíce netrénoval, kvůli spoustě věcí v práci a ve škole, no co naplat bude to pěkný trénink a zkusím to napálit, schválně jak dlouho vydržím.

hrb2016_01Po krátkém bloudění, jsem přijel na místo, kde jsem se hned potkal se zbytkem týmu, nálada parádní a na nervozitu ani nepřišlo. Pomalu se blížil start a tak jsem se převlíkl, a jelikož měly být občerstvovačky celkem blízko sebe, pití jsem nebral. Podíval jsem se na start 50km trati, kde běžela Kristýna z týmu a spousta známých.
Půl jedenácté a já vybíhám na trať 30km, za suverénním Lichým nejdu, nejsem sebevrah ale hned za druhou „skupinku“ se přidávám, 5km uteklo jako voda a celkem svižným tempem 4min/km se skupina roztrhla. Já na 4. místě jsem byl zatím spokojený, a tipoval, jak dlouho vydržím.

Na 10km jsme byli za 40 minut od startu a já na 5. místě hned za třema klukama, říkal jsem si, to není špatné. Ovšem přišel prudký stoupák, a ztratil jsem kontakt s ostatníma, přešel jsem do chůze a předběhli mě zkušení borci a já se propadl na 7. místo, dál už se nesmím propadnout, znělo mi v hlavě, a tak se znovu rozbíhám. Poslední stoupák k otočce na 15km, a začínám potkávat známé lidi, co běží 50tku a to mě motivuje. Další známou tváří se dostávám zpátky do tempa a necítím, žádnou únavu. Jsem na 20km, už jen 10km, to musím udržet, a tak si dávám cíl doběhnout, známé na 50tce.

hrb2016_02Když jsem byl na 25km, začal jsem jít na silu s tím, že jsem těsně pod bednou a chci zabojovat o nějaké pěkné umístění, a hle potkávám borce co je v kategorii 3., jdu do něj předbíhám ho a utíkám, chci náskok, co když zrychlí, a dobíhám dalšího borce z kategorie, potěšený, že jsem je doběhl jsem zase v tempu jak na startu, a letím.
Kilometr do cíle fandil Peťa a já byl tak rád že ho vidím, že i křeče do obou lýtek dostal, no nějak jsem to protáhl a rozběhl, seběhl do cíle a šťastný, že i když jsem bez ambic nastoupil do závodu a zkusil to jsem celkově 5., a přede mnou jsou jména jako Lichý, Axmann, Svoboda či Velička, vždyť to jsou borci co vyhrávají takové závody a já doběhl „kousek za nima“ když nepočítám Lichého 😀

A to, že jsem skončil v rámci AMČR 2. je pouze třešnička na dortu.

Tohle umístění mě neskutečně motivovalo v dalším tréninku, a už se těším, až se přestanou ozývat šlapky a já budu moct natrénovat na další takové umístění.

LH24 aneb den a noc na bowlingové dráze

Původně jsem neměla v úmyslu se tohoto závodu zúčastnit, ale nakonec jsem se na kesáckém večírku u Zvona domluvila se Zuzkou, a tak jsme šli do toho. Pár tréninků v lese a hurá na Lysou. Dvě auta plná Kesáků vyrazila už v pátek na místo dění. Byly jsme narvaní až po střechu, to by člověk nevěřil, kolik věcí na ty dva dny potřebuje. Obě auta se náhodou potkala na Pinduli a sranda začíná nabírat na obrátkách. Po registraci jsme se šli ubytovat na Sepetnou, místa u kulečníku už byla obsazená, tak jsme si ustlali na bowlingové dráze, která byla překryta lepenkou, to bylo naše ubytování basic. Každý měl místo 2 x 1 m. V noci kupodivu nikdo nechrápal, ale i tak to byla krutá noc. Ani ty dvě piva, co jsem si dala večer, mě k spánku moc nepomohly. Ale v restauraci byla opět neuvěřitelná sranda a Milanův rozhovor pro Vertikal neměl chybu.

kes
Před jedenáctou podupávali závodníci na startu před pilou. Já a zbytek Kesáku, co jsme šli do druhého kola, jsme stáli v zatáčce k transformátoru. Had závodníků co se vinul po cestě, byl nekonečný. Mimo Kesáků jsem viděla spoustu známých tváří, úplně mě ta atmosféra dostala. Za chvíli se objevili u Sepetné první závodníci a mezi nimi i Jarda, Buk a Roman, pak Zuzka (asi čtvrtá žena celkově), no a to znamenalo, že jdu na to. Po zkušenostech z předminulého ročníku jsem věděla, že se nesmím nechat strhnout davem, nezávodit s každou holkou, která mě předbíhá a že jich bylo hodně, ale naopak, jít si svoje tempo na které aktuálně mám. Prudké pasáže jsem šlapala, co to dalo, od začátku s nesmekama na nohách, a těšila jsem se na traverz, kde se dá krásně běžet, no ale ne tuto sobotu, díky sněhu jsem si o pěkném běhu mohla nechat zdát. Naštěstí v průběhu závodu se travers pěkně ušlapal, takže to pak šlo. Po traverzu nás čekal závěrečný stoupák přes sjezdovku, kde už nepěkně vyfukovalo a byla docela zima. No ale seběhy z Lysé byly tentokrát parádní záležitost. S nesmekama jsem měla jistotu, tak jsem se nebála a fakt jsem si je užívala. Zuzce to parádně šlapalo nahoru i dolů a já jsem snad statečně sekundovala, takže jsme se v průběhu noci dostaly z nějakého šestého místa na krásné druhé a to se nám podařilo udržet až do konce.

bedna

Musím říct, že tento závod má neskutečnou atmosféru, v gastru pokecáš s úplně cizími lidmi, co jsou na stejné vlně jako ty, pořadatelé tě na každé kontrole vítají, povzbuzují, i na bowlingu si člověk pokecá a navzájem se podpoří. A hlavně ta naše partička je k nezaplacení. Kamkoliv jedeme společně, vždycky je to neuvěřitelná sranda a pohoda. Kesáci jsem ráda, že Vás mám. Musím poděkovat mému Jirkovi za podporu a trpělivost a taky rodinám Kadlčáků a Nádeníčků, kteří nám fandili na Sepetné, trenérovi, a všem ostatním co nás sledují a fandí nám. Smekám před tou spoustou dobrovolníků, co se o nás a hladký průběh závodu starali. Zmrzat ty dlouhé hodiny u čipů na Lysé, to jim fakt nezávidím. Taky obdivuji všechny, co se na tento závod vypravili v jednotlivcích, musí to být hodně psychicky a fyzicky náročné. No a na závěr děkuji Zuzce, že jsme si to tak báječně užily. Sice jsem poprvé v tomto desetiletí nemocná, trochu mě zlobí průdušky, ale stálo to zato. Tak třeba za rok zase znova na startu.

Valachiarun 2015

Nejdříve se musím vrátit o 2 měsíce zpět do Rajnochovic. V tropickém horku přepálená a málem nedokončená H8 mě donutila přemýšlet o změně tréninku a způsobu (strategii) závodění. V tréninku jsem se proto více zaměřil na delší výběhy v aerobní zóně. Při závodech si chci hlídat tepy a jít více hlavou. Trenink mě neskutečně baví. Ikdyž, ze začátku mi běh připadal, jako kdybych šel do obchodu pro rohlíky

Do závodní formy mě nakopl Dolomitenmann. Přesto, měl jsem obavy, co se mnou udělal 5-týdenní tréninkový výpadek a lehká viróza. Ale jak se v KESBUKu říká: To je forma!
Taktika do závodu byla předem dána. Po startu se nikam nehnat, hlídat si tepy a s přibývajícími kilometry předběhnout co nejvíce závodníků. Byl jsem zvědavý, na jaké umístění bude pomalejší začátek stačit.

Přesto se po půlnočním startu držím na konci početné vedoucí skupiny. Tempo nebylo vyhrocené, běželi jsme s naší Kristinou vedle sebe. V prvním stoupání za to berou borci z Adidasu a všichni se jich snaží udržet. Jen já a Kristina si jdeme svoje tempo a škodolibě se usmíváme. Ti zepředu nám mizí, zezadu nás předbíhají. Když vidím, jak první skupina valí do kopce, mám chuť zabrat a docvaknout je. Kristína mě uklidňuje: „Na Kohůtce je máš!“ Po prvním výstupu se loučím s Kristínou. Těžko říct kolikátý jsem. Možná kolem 30.místa, protože závodníky předbíhám po skupinách. Na Papájském sedle pořadatel hlásí 12., na Kohůtku dobíhám 10. A jelikož se na občerstvovačce nezdržuju, z Kohůtky už běžím na 8.místě. Před sebou vidím svítit čelovku, ztráta může být 4-5 minut. Dlouho běžím sám, mám strach, abych trefil na Bumbálku a taky z medvěda (díky kluci ze Skáje :-) ). Při delším seběhu natáhnu krok a jsem docela překvapený, že dobíhám závodníka, který na mě měl celkem slušný náskok. Před týdnem byl na Nezmarovi a nohy mu ze seběhů neslouží. Tím se vysvětluje, že jsem ho doběhl. Po kontrole jsme zabloudili, ale díky tomu, že měl v hodinkách nahranou trasu, jsme po chvilce zpět na trase a společně dobíháme na Makovský průsmyk. Blíží se 60.km a Kuba poznamenal, že teď se začne závodit. Nebyl daleko od pravdy…

S menší ztrátou dobíhám na občerstvovačku na Súkenické. Kromě Kuby jsou tady další dva závodníci. Ale jsem právě v krizi. Nohy jsou ztuhlé, ani hlavě už se moc pokračovat nechce. A tak mi borci utečou a já se loučím s myšlenkou na lepší umístění. Když se drápu na Vysokou, začínám se cítit líp. Nejspíš zabralo doplnění energie na občerstvovačce. Možná je to tím, že jsem na trase Hrbu, takže tady to dobře znám. Možná zabrala i změna v tréninku, přestože jdu svižně, tepy mám nízko. Vybaví se mi Kubova slova o horším seběhu…v sebězích a na rovině natahuji krok, mírná stoupání cupitám, těžší kopečky jdu svižně. Cítím se skvěle, tepy nízké. Po 65. kilometrech závodím Tohle zažívám poprvé při závodě ultra. Doufám, že na Cábu už budu mít borce docvaklé. Prvního dobíhám na Soláni, další dva by měli být 5 minut přede mnou. 30 km do cíle – uvidíme komu zbylo víc sil. Blížím se k Cábu a před sebou vidím závodníka. Doběhnu jej na občerstvovačce, kde je i Kuba. S úsměvem na tváři zdravím kluky a na jejich tvářích je vidět překvapení. Rychle se občerstvím, do ruky beru banán a pomalu odcházím. 16 km do cíle – nechci běžet sám, tak čekám na Kubu. Užíváme si dopolední běh, sluníčko hřeje, terén na pěkný přespolní běh. Nikam to neženeme, domluvili jsme se tak alespoň do další občerstvovačky. Já mu neutíkám ze seběhů, on v kopcích přechází do chůze.

6 km do cíle – poslední občerstvovačka. Sice jsme se bavili o finiši před cílem, ale tempo se zvýšilo. Do kopečků Kuba kluše, nejspíš mě chce utavit. Za cenu vyšších tepů se ho držím a z kopce odpočívám. Při jednom z klesání natáhnu krok a mírně se trhnu. Mírné vlnky vybíhám a trochu v nich tuhnu, ale nesmím mu dát šanci mě docvaknout. Raději se ani neotáčím a v sebězích to napálím. Nohy vůbec nešetřím, ale adrenalin bolest mírní. Už jsem ve Vsetíně, fuck asfalt :-) Kubu za sebou nevidím. Mám husí kůži. Motám se po Vsetíně, je mi horko, tepy mám vysoko, nohy už tuhnou a cíl v nedohlednu. Jsem pěkně nervozní, snad už to bude brzy za mnou. Konečně už slyším hudbu z cíle…

Těžko se popisují pocity na posledních 500 metrech. Už vím, že to udržím, mám z toho husinu. Kuba dobíhá minutu po mně. Měl jsem sil na dalších 20 kilometrů, rychlostně na tom taky nejsem špatně, přesto jsem si na rovinatý finiš nevěřil a využil toho, že si seběhy užívám. Až bude cíl do kopce, dostanu na prdel :-) jsem nadšený, že mi vyšla strategie, kterou jsem si naplánoval před závodem a můžu jí věřit do dalších závodů.

Celkově 5. místo, 2. místo v kategorii. 102 km za 11:15. Přede mnou jsou jen „eliťáci“ z Adidasu. Budu muset vážit to co oni, abych s nimi mohl soupeřit.

V Dinoticích se konala oslava ve společnosti Skáj týmu. Musím Vám kamarádi poděkovat za podporu a super víkend!!

Teď už se jen pokusím udržet formu na ½ maraton v Otrokovicích, kde je rychlá trať a mohl bych útočit na osobáček. A pak mě nikdo neuvidí 2 týdny běhat :-)

Perfektní den – Moraviaman 2015

Poděkování

Ano, předvedený výkon je hlavně moje zásluha. Ale jsou lidé, bez kterých bych takového výsledku nedosáhl. Já bych Vám chtěl z celého srdce poděkovat, že jste mi pomohli k dosažení mého snu.
Rodiče – za (někdy) nekonečnou trpělivost se mnou a podporu
Vašek Utinek – za půjčení super rychlých kol, servis a za motivační řeč v posledním kole běhu
Milan Šimek – za půjčení časovkářské hrazdy a za cyklistické tréninky
Vlasťa Bukovjan – za běžecké tréninky a zkušenost s SSD
Zuzka Kadlčáková – za to, že jsi
Iva Trkalová – za to, že jsi mě naučila plavat
Peťa Jenyšová – za to, že jsi tam byla celý dlouhý den
Přátelé a kamarádi – hecíř Roman Glůza, Věrka Vystrčilová a Verča Jurčíková s dětmi z Vichrova, fotbalisti Erik Piňos, Honza Koplík, Radek Středulínský s Ivčou, překvápko Michal Juráň s Jančou a malým Jaromírkem, Martin Kadlčák za support během cyklistiky a spousta ostatních, které jsem nezahlédl a taky těm, kteří mi fandili u trati či na dálku
KESBUK – každý člen nejlepšího týmu na světě, má na výkonu svůj podíl

Vám všem děkuji, že jste mě v ten den hnali do cíle a podporovali mě. Myslel jsem na Vás, když mi bylo nejhůř!!

Největší DÍKY, ale patří panu Petru Kučerovi. Za neopren, hodiny spinningu, rady do závodu a za milion dalších věcí!!! DĚKUJI MNOHOKRÁT PETŘE!!!
Čím je výkon výjimečný?
Už jen samotné ironmanské distance jsou dechberoucí. Aby jste si mohli lépe představit, co jsem na trati předváděl, ve zkratce popíšu jednotlivé disciplíny.

Plavání – 3,8 km – 110. čas potvrzuje, že jde o moji nejslabší disciplínu. Přáním bylo vyplavat za hodinu a půl, bral bych i 1:45. Vůbec nikdo nečekal, že vyplavu za 1:08! Úsměvné je, že při tréninku jsem v bazéně uplaval nejvíce 2000m za 50 minut!
Cyklistika – 180 km – v plánu byl čas 5:30, který jsem o 16 minut vylepšil, což bylo potěšující, 46. místo v cyklistice taky. Jel jsem průměrnou rychlostí 34,3 km/h, tak šup na kolo a vyzkoušet :-)
Běh – 42,2 km (maraton) – nejsilnější disciplína, 21. místo mezi všemi za čas 3:20. Oproti plánu 3:30 další zlepšení. Největší neznámá byla, jak zareagují nohy po cyklistice. Stejně jako u kola, můžete vyzkoušet. Tempo 4:45 na kilometr není žádný sprint.

Spousta z Vás se před závodem ptala, jak dlouho budu na trati. Moje odpověď byla vždy stejná: Měl bych pod 12h, chtěl bych pod 11h! Když mi Petr Kučera říká, že čeká čas 10:09, klepu si na čelo. Časem 9:49 jsem překvapil všechny a hlavně sebe. Pod 10 hodin se dostalo pouze 46 mužů a jedna žena!!

A teď něco málo o tom, jak závod probíhal.
Dlouhý triatlon, závod známý také jako IRONMAN, je mým snem od té doby, co jsem začal s během. Proto se dá říct, že jsem s tréninkem začal již tehdy, že každý závod byl přípravou k něčemu většímu. Finální přípravu jsem zahájil v polovině prosince v rámci tréninku na LH24. A v polovině února jsem se upsal „ďáblu“ přihláškou na Moraviamana, vrchol letošní sezony. V tu dobu bylo ještě hodně času…najednou jsou 2 týdny do závodu. Z respektu k ironmanským distancím cítím nervozitu a s ní se objevují výčitky, jestli jsem dostatečně trénoval. Poslední dny před závodem jsem špatný společník. Nemluvím o ničem jiném, v hlavě je jen Moraviaman.

V noci před závodem nezaberu ani minutu. Nejsem nervózní, přátelé mě uklidnili, že na to mám. Spíš se neskutečně těším, srdce mi buší jako zvon a tělo už by chtělo vypustit všechnu nahromaděnou energii. Ve 4:00 pomyslný budíček, na snídani vyzkoušené ovesné vločky, kontrola jestli mám vše potřebné. Dokonce jsem se byl projet na kole, abych se ubezpečil, že je vše v pořádku. O půl 6 jsem na Štěrkáči, který se teprve probouzí k životu. Vybalím věci a chystám se do depa. Nevím jak se v něm chovat a proto se ptám zkušenějších závodníků. Snažím se nezmatkovat, raději vše vícekrát zkontroluji. Do depa se několikrát vracím, abych se přesvědčil, že je vše na svém místě.

Zuzce rozdávám poslední pokyny, co budu na trati potřebovat. Jsem už oblečený do „trisuitu“, paže a koleno popsané startovním číslem. Půl hodiny do startu a nejvyšší čas vsoukat se do neoprenu a rozplavat se. Poprvé se projevuje nervozita. Nenechám si namazat krk vazelínou, abych nebyl dodřený od neoprenu. A do vody chci jít bez brýlí a čepice. Stačil by mi kesácký šátek. Po rozplavání potkávám Ivču a Erika s Honzou, Zuzka s Tomem mi přejí do závodu, rozdávám poslední rozhovory. Na startu nevím kam se zařadit. Nechci se cpát do popředí, tam jsou jiné „štiky“ a ti slabší se drží až příliš vzadu. Proto se s menším odstupem postavím za první vlnu závodníků. Když jsem ve vodě, nervozita je ta tam. Teď už nejde couvnout! Trénink byl dobrý a dnes jej prodám!!

Je odstartováno! Ty nejlepší nechávám jejich boji o umístění, až po nich se do vody nořím i já. Zvolím tempo kraulu tak, abych vydržel co nejdéle, zbytečně se nezadýchal a neutopil se  ikdyž, utopit se v neoprenu není lehké. Neopren tělo nadnáší a celé jej zpevní, takže je snazší držet vodorovnou polohu. Proto je plavec v neoprenu rychlejší a není potřeba tolik kopat nohama. Voda je všude okolo zpěněná, mám obavy z nepříjemných kontaktů se soupeři. Rychle míjíme hospůdku U Zvona a blížíme se k první bójce. Petr mi radil, abych ji minul s odstupem kvůli tlačenici. Jenže jsem docela zavřený v balíku, tak to risknu a bójku si prohlédnu pěkně zblízka. Naštěstí se to obešlo bez inzultací. K druhé bójce je to docela kus cesty. Překvapilo mě to, protože z břehu to tak nevypadá. Začínají mi tuhnout ruce a lepší plavci mě míjejí jako by měli ploutve. Pořád je okolo mě spousta plavců a první kolo tak končím na konci větší skupiny. Dávám si pozor, abych se nenarovnal příliš rychle. V neoprenu jste jako v korzetu, nějaký čas ve vodorovné (nepřirozené) poloze, takže se krev nahrne do hlavy. K tomu zadýchaní a s bušícím srdcem. Hlava se mi trochu točí, proto při výběhu nespěchám. Sundám brýle, aby mě přátelé mohli poznat. Je tam neskutečná spousta lidí, nikoho známého nezahlédnu. Až když se vracím do vody, slyším jak na mě Ivča křičí: „Výborně Jarouši, 20 minut!“ Cítím, že teď už budu jen zpomalovat a to dost výrazně. Snažím se myslet na kraulovou techniku, aby byl záběr co nejefektivnější. Asi v polovině trati si říkám: „Jari , ty jsi takový deb*l. Do čeho ses, to prosím tě dal?!“ Až tak se trápím. Ať chcete nebo ne, voda se do úst stejně dostane. Jednou si ulevím, až se mi vrací žaludeční šťávy. Těším se už do depa, jak se napiju vody. Podruhé se projevuje nervozita, protože si téměř hned uvědomím, že jsem všechny bidony nechal Zuzce a na kole nemám žádný.

Nějak se mi podařilo dokončit další kolo. Při výběhu z vody slyším opět Ivču: „Výborné tempo, skvěle!“ To by mě zajímalo, co je výborné tempo. Skáču zpátky do vody a přitom si stihnu všimnout, že štafety ještě nejsou připraveny ke startu. To je divné! Poslední kolo je opravdu trápení, o kraulové technice nemůže být řeč a je to spíše plácání rukama do vody. Alespoň se uklidňuji tím, že každým záběrem jsem blíž konci a na řadu přijdou moje silnější disciplíny. Poslední bójka, posledních 100 metrů. Břeh se přibližuje pomalu, ale ta euforie, že to mám za sebou…že si poslední metry i užívám. Za chůze rozepínám neopren a pak klusám do depa. Zuzka a Petr září nadšením a vykřikují: „Hodina šest, hodina šest!“ Od Peťi si beru hodinky a hned se podívám na čas, protože tomu nemůžu uvěřit. Do depa vbíhám, ale nechci mít tepy příliš vysoko, proto přecházím do chůze. Překvapuje mě, kolik je v depu ještě kol. Měl jsem pocit, že mě víc jak polovina závodníků musela přeplavat. Věděl jsem přesně, kde v depu mám své místo. Před závodem jsem si i vyzkoušel orientaci. Teď běžím ke svému místu, ale kolo nevidím. Zachrání mě Erik: „Jaro, tady. A tu čtrnáctku si podám.“ Asi 4 kola jsou pěkně, jako domino, poskládané na zemi, moje je úplně dole. Snažím se být v klidu, tohle se prostě stává. Svleču neopren, vezmu gely. Obouvám ponožky, cyklistické tretry, nasadím helmu, brýle a vyrazím z depa. Zachraňuje mě, že hned na začátku cyklistiky je občerstvovačka a beru vodu. Do pedálů se chci pořádně opřít teprve, až vjedu na hlavní cestu směr Záhlinice. Zalehnu do hrazdy a zařadím převody s kterýma bych měl zvládnout ujet celou trať. Moje šlapání je spíše frekvenční než silové. Neustále myslím na kruhové šlapání, díky kterému bych měl pošetřit nohy do běhu. Vypletená kola hučí a předjíždím první závodníky. Obrátka v Záhlinicích a ve chviličce jsem zpátky u Štěrkáče. Tam už mě fandí KESácký fanklub a Martin Kadlčák nachystaný podat mi flašku s vlastním ionťákem. Není mi dobře od žaludku, asi jsem se hodně napil vody ve Štěrkáči. Proto beru i banán, abych žaludek zaplnil něčím jiným. Co se týče stravy, od Petra mám příkaz každou hodinu sníst energetickou tyčinku a být do běhu zavodněný. Trať dále pokračuje do Kvasic, odbočka na Tlumačov a zpět, poté na kruhový objezd do Kotojed. Tenhle okruh mě čeká 4x.

Předjíždím jednoho závodníka za druhým. Někdy je beru po dvou či třech zaráz. Neustále nás míjejí rozhodčí na motorkách, kteří hlídají pravidlo o „draftingu“. Jde o zákaz jízdy v háku, povinný odstup je deset metrů. Pokud jste blíž a rozhodčí vás chytí, můžou vás upozornit píšťalkou nebo udělit 15-ti vteřinovou penalizace „stop and go“. Příště už dostanete modrou kartu, která znamená 5 minut v penalty-boxu. Pokud někoho chci předjet, musím vybočit z jeho dráhy a na předjetí mám 20 vteřin. Mám z trestu docela strach, proto vždy přidám, abych se vlezl do 20 vteřin na předjetí. To znamená, že si na kole moc neodpočinu. „Kvasičák“ je jediný kopec na jinak rovinaté trati, v něm spíš šetřím síly. Ve Střížovicích mi dvě pořadatelky fandí potleskem, proto je mávnutím zdravím. Tím si získám jejich sympatie a fandí mi při každém průjezdu, dokonce přebíhají cestu. Obrátka před kruháčem v Kotojedech a zpátky na Štěrkáč. Stále jezdím bez tachometru, asi čekám na sponzora  takže netuším jak rychle jedu. Jak si vedu se tedy dozvím, až po dokončení prvního okruhu. Zvládám jej za 1:15, to je slušný fofr. Proto s elánem vlítnu do druhého okruhu a neustále někoho předjíždím. Míjím i borce na triatlonových speciálech. Na jednu stranu mě to těší, na druhou stranu si říkám, jestli jsem to nepřehnal. Chlapi musejí být zkušenější a ví, jaké to je běžet maraton po 180 kilometrech cyklistiky. Jen se usměju. Mohl bych vyučovat, jak přepálit závod. Proto dál držím nastavené tempo. Druhý okruh zvládám téměř ve stejném čase. Začínám spekulovat, že pokud tak pojedu pořád, cyklistiku budu mít za fantastických 5 hodin. Ale hned krotím euforii, čeká mě ještě 90 kilometrů. Říkám si, že buď, vydržím nebo padnu. Více věřím v to druhé  Ve třetím kole, se začíná zdvihat vítr. Už nešlapu s takovou lehkostí a o nějakou minutku jsem zpomalil. Pojím první gel i nějaké povzbuzovadlo. V posledním kole už je protivítr silnější a sil na šlapaní proti větru už moc není. Jedu prostě tak, abych moc nezpomalil, ale abych si neodrovnal nohy. Chvíli mě bolí koleno z monotónního pohybu. Po obrátce v Kotojedech jedu s větrem o závod a dostávám ze sebe poslední síly, které můžu na kole nechat. Poslední kilometr jedu na lehký převod, nohy potřebuji „protočit“. Poslední metry už mám vyzuté tretry, které nechám na kole. Z kola seskakuji jen v ponožkách, abych si zkrátil čas strávený v depu. Kesáci mají obavy, abych nepřejel čáru, za kterou už nesmím sedět na kole a volají ať brzdím.

Depo mi přijde rychlé. Sundat helmu a brýle, obout běžecké boty. Dám si gel a za velké podpory Kesáků se vydávám na poslední disciplínu. Překvapuje mě, jak lehce se mi běží. Nohy jako by doteď odpočívali. Ale jsem v klidu, někde jsem četl, že pokud máte na prvních kilometrech síly na rozdávání, můžete si být 100% jistí, že vám dojdou. Proto jen čekám KDY?! Na trať vybíhám ve fantastickém mezičase 6:30. Pokud maraton zaběhnu za plánovaných 3:30, mohlo by to být pod 10 hodin. Čekají mě 4 okruhy o délce cca 10,5km. Stačí, abych každé kolo zaběhl pod 55 minut, nejlépe za 50 minut. Proto budu sledovat mezičasy na obrátkách, v Kvasicích bych měl být za 25-30 minut. Hlavně si hlídám tepovou frekvenci, pohybuji se na optimálních 140 tepech. V Kvasicích otáčím v čase pod 25 minut. Hodně potěšující, navíc trať zpátky je rychlejší a vítr pofukuje do zad. Energii doplňuji hlavně gely, různými povzbuzovadli a melounem. Na občerstvovačkách se nechci zdržovat, proto každou druhou občerstvovačku piju colu, vodu nebo ionťák. Úplně každou si beru houby nasáklé studenou vodou a osvěžuji se. Fanoušků podél trati mnoho není, ale těch nápisů pro Kesáky, těch je. Konečně mám i trochu čas si je přečíst, na kole to vůbec nešlo. 500 metrů za obrátkou se potkávám s Vaškem, který rozbíhá Kesáckou štafetu a podporuje mě, ať držím tempo. Čekal jsem, že mě ještě doběhne a budeme mít společné foto z trati, tak jako při našich ranních trénincích. Asi běžím vážně dobře, protože Vaša už mě nedoběhl. Jdu do druhého kola, podpora Kesáků, Rubiců a tečovských fotbalistů je fantastická. Přesto, začínám cítit, že krize už se blíží. Když mě předbíhá Petr Kučera, ptá se, jestli je vše v pohodě. Dostane suchou odpověď: „Jo.“ Předbíhám jednoho závodníka, který se za mě zavěsí. Tohle vážně nemám rád, ale dnes udělám výjimku. Na jeho otázku, zda mi to nevadí, mu odpovím: ,,Dnes už mě trápí jiné věci!“ Radí mi, ať si pohlídám třetí kolo, čtvrté že už budu mít vyhráno, navíc když jsem tady doma a mám takovou podporu. Po obrátce začíná zaostávat a já mu postupně mizím, snad jsem mu pomohl k dobrému času. Přes zvětšující se bolest stehen se snažím držet tempo. Nasazuji „koňské“ klapky na oči, jsem maximálně soustředěný na výkon. Běžím bez úsměvu, bez radosti. Noha před nohu, kontroluji tepy a mezičasy. „Jaroslav Vicher běží jako vichr“, komentuje Pepa Svoboda, když jej míjím. Konec druhého kola a mezičas je super. Na posledních 21 kilometrů mám více jak hodinu čtyřicet. Že dokončím pod 10 hodin vypadá stále víc reálně. Hned si ale nadávám, ať se uklidním. Čeká mě ještě dlouhých 21 kilometrů, kdykoliv mi může dojít energie, nohy přestanou jít a co pak?! Takže hezky v klidu, zpátky nohama na zem, spíše tedy na trať:-) v polovině třetího kola na mě jde spací krize. Chvílemi běžím se zavřenýma očima. Nepomáhá ani gel s kofeinem, ani jinak osvěžující houby. Ani Pepu Hubáčka moc nevnímám. Prý jsem měl výraz, za 3 minuty smrt, říkají jiní. Přes krizi, bolest stehen a celkové trápení jsem i ve třetím kole udržel tempo.

Peťa mi už potřetí nabízí gely a ptá se jestli ještě něco chci. Už to nevydržím. „TEBE!“ Běží kousek se mnou, z druhé strany se přidává Vašek Utinek. Na poslední kolo mám hodinu a 5 minut, luxusní náskok, abych to zvládl pod 10 hodin. Vaša se mě ptá, jestli to zvládnu. „Nevím!“ Má pro mě neskutečně motivující řeč. Jsem jeho slovy doslova nadopovaný. Přesto mám neskutečný strach, že narazím do maratonské zdi. Poslední obrátka v Kvasicích a já vím, že to zvládnu i kdybych se měl do cíle doplazit. Když trať lehce klesá, natahuji krok a snažím se zrychlit. U Štěrkáče už se začínám usmívat. Nejdřív na Peťu, která čeká za kruháčem. Mám trochu obavy, aby to stihla do cíle. Vbíhám do areálu Štěrkoviště a vidím rodiče. Ti jsou překvapení, že už končím. Řekl jsem jim totiž, že budu končit o hodinu později. Mrknu na hodinky. Mám dost času si to teď užít. Plácám si s Romanem Glůzou, se Zuzkou. Už se mnou cloumají emoce, ani nevím koho objímám. Slyším jak Pepa Svoboda říká mé jméno do mikrofonu, jdu si plácnout i s ním. A teď už jen cílová rovinka. Natáhnu ruce a plácám si s diváky. Cíl už jen pár metrů…zatínám pěsti a z plných plic křičím JOOOO!! A pak ještě jednou JOOOO!!! Další okamžiky mám jako útržky, asi jako když jste opilý. Já jsem opilý štěstím, emocemi, únavou. Petr Kučera mi nasazuje medaily, objímám ho a schovávám uslzené oči…s Radkem Bursou se nemůžu dopočítat běžeckého času. Mamka se dme pýchou, taťka mi podává ruku ke gratulaci… Ležím na zemi, bolí mě celé tělo, někdo mě hladí: „Už jsi železňák!!!“ Je to Zuzka. S Petrem si připíjíme šampaňským.

Dvě hodiny po doběhu už sedím ve společnosti Kesáků. Jak jinak, slavíme. Za ty dvě hodiny mi ještě nestihlo dojít, co jsem dokázal, probral jsem se z únavy, spousta lidí mi pogratulovalo osobně nebo přes telefon. Prý jsem 34. celkově. Nedá mi to a jdu se zeptat jak jsem se umístil v kategorii. Výsledky si musím nechat vytisknout. Nevěřím tomu já, natož aby mi to uvěřil někdo jiný. V kategorii 25-29 let jsem se umístil na 3.místě!! Nejdříve to říkám Petrovi. Kesácké oslavy to posouvá o level výš. Hrdá mamka se dokonce dostaví na vyhlášení.

Tohle byl vážně perfektní den, kdy klaplo úplně všechno a já si tak splnil jeden ze svých snů. Třešničkou na dortu je famózní čas, skvělé umístění a medaile v kategorii. Užívám si závěrečný ohňostroj a přemýšlím co dál. S Petrem víme o mých rezervách a čas by měl jít zlepšit. Bude to ještě dlouhá cesta, ale Hawai už nemusí být tak vzdálená.