Valachiarun 2015

Nejdříve se musím vrátit o 2 měsíce zpět do Rajnochovic. V tropickém horku přepálená a málem nedokončená H8 mě donutila přemýšlet o změně tréninku a způsobu (strategii) závodění. V tréninku jsem se proto více zaměřil na delší výběhy v aerobní zóně. Při závodech si chci hlídat tepy a jít více hlavou. Trenink mě neskutečně baví. Ikdyž, ze začátku mi běh připadal, jako kdybych šel do obchodu pro rohlíky

Do závodní formy mě nakopl Dolomitenmann. Přesto, měl jsem obavy, co se mnou udělal 5-týdenní tréninkový výpadek a lehká viróza. Ale jak se v KESBUKu říká: To je forma!
Taktika do závodu byla předem dána. Po startu se nikam nehnat, hlídat si tepy a s přibývajícími kilometry předběhnout co nejvíce závodníků. Byl jsem zvědavý, na jaké umístění bude pomalejší začátek stačit.

Přesto se po půlnočním startu držím na konci početné vedoucí skupiny. Tempo nebylo vyhrocené, běželi jsme s naší Kristinou vedle sebe. V prvním stoupání za to berou borci z Adidasu a všichni se jich snaží udržet. Jen já a Kristina si jdeme svoje tempo a škodolibě se usmíváme. Ti zepředu nám mizí, zezadu nás předbíhají. Když vidím, jak první skupina valí do kopce, mám chuť zabrat a docvaknout je. Kristína mě uklidňuje: „Na Kohůtce je máš!“ Po prvním výstupu se loučím s Kristínou. Těžko říct kolikátý jsem. Možná kolem 30.místa, protože závodníky předbíhám po skupinách. Na Papájském sedle pořadatel hlásí 12., na Kohůtku dobíhám 10. A jelikož se na občerstvovačce nezdržuju, z Kohůtky už běžím na 8.místě. Před sebou vidím svítit čelovku, ztráta může být 4-5 minut. Dlouho běžím sám, mám strach, abych trefil na Bumbálku a taky z medvěda (díky kluci ze Skáje :-) ). Při delším seběhu natáhnu krok a jsem docela překvapený, že dobíhám závodníka, který na mě měl celkem slušný náskok. Před týdnem byl na Nezmarovi a nohy mu ze seběhů neslouží. Tím se vysvětluje, že jsem ho doběhl. Po kontrole jsme zabloudili, ale díky tomu, že měl v hodinkách nahranou trasu, jsme po chvilce zpět na trase a společně dobíháme na Makovský průsmyk. Blíží se 60.km a Kuba poznamenal, že teď se začne závodit. Nebyl daleko od pravdy…

S menší ztrátou dobíhám na občerstvovačku na Súkenické. Kromě Kuby jsou tady další dva závodníci. Ale jsem právě v krizi. Nohy jsou ztuhlé, ani hlavě už se moc pokračovat nechce. A tak mi borci utečou a já se loučím s myšlenkou na lepší umístění. Když se drápu na Vysokou, začínám se cítit líp. Nejspíš zabralo doplnění energie na občerstvovačce. Možná je to tím, že jsem na trase Hrbu, takže tady to dobře znám. Možná zabrala i změna v tréninku, přestože jdu svižně, tepy mám nízko. Vybaví se mi Kubova slova o horším seběhu…v sebězích a na rovině natahuji krok, mírná stoupání cupitám, těžší kopečky jdu svižně. Cítím se skvěle, tepy nízké. Po 65. kilometrech závodím Tohle zažívám poprvé při závodě ultra. Doufám, že na Cábu už budu mít borce docvaklé. Prvního dobíhám na Soláni, další dva by měli být 5 minut přede mnou. 30 km do cíle – uvidíme komu zbylo víc sil. Blížím se k Cábu a před sebou vidím závodníka. Doběhnu jej na občerstvovačce, kde je i Kuba. S úsměvem na tváři zdravím kluky a na jejich tvářích je vidět překvapení. Rychle se občerstvím, do ruky beru banán a pomalu odcházím. 16 km do cíle – nechci běžet sám, tak čekám na Kubu. Užíváme si dopolední běh, sluníčko hřeje, terén na pěkný přespolní běh. Nikam to neženeme, domluvili jsme se tak alespoň do další občerstvovačky. Já mu neutíkám ze seběhů, on v kopcích přechází do chůze.

6 km do cíle – poslední občerstvovačka. Sice jsme se bavili o finiši před cílem, ale tempo se zvýšilo. Do kopečků Kuba kluše, nejspíš mě chce utavit. Za cenu vyšších tepů se ho držím a z kopce odpočívám. Při jednom z klesání natáhnu krok a mírně se trhnu. Mírné vlnky vybíhám a trochu v nich tuhnu, ale nesmím mu dát šanci mě docvaknout. Raději se ani neotáčím a v sebězích to napálím. Nohy vůbec nešetřím, ale adrenalin bolest mírní. Už jsem ve Vsetíně, fuck asfalt :-) Kubu za sebou nevidím. Mám husí kůži. Motám se po Vsetíně, je mi horko, tepy mám vysoko, nohy už tuhnou a cíl v nedohlednu. Jsem pěkně nervozní, snad už to bude brzy za mnou. Konečně už slyším hudbu z cíle…

Těžko se popisují pocity na posledních 500 metrech. Už vím, že to udržím, mám z toho husinu. Kuba dobíhá minutu po mně. Měl jsem sil na dalších 20 kilometrů, rychlostně na tom taky nejsem špatně, přesto jsem si na rovinatý finiš nevěřil a využil toho, že si seběhy užívám. Až bude cíl do kopce, dostanu na prdel :-) jsem nadšený, že mi vyšla strategie, kterou jsem si naplánoval před závodem a můžu jí věřit do dalších závodů.

Celkově 5. místo, 2. místo v kategorii. 102 km za 11:15. Přede mnou jsou jen „eliťáci“ z Adidasu. Budu muset vážit to co oni, abych s nimi mohl soupeřit.

V Dinoticích se konala oslava ve společnosti Skáj týmu. Musím Vám kamarádi poděkovat za podporu a super víkend!!

Teď už se jen pokusím udržet formu na ½ maraton v Otrokovicích, kde je rychlá trať a mohl bych útočit na osobáček. A pak mě nikdo neuvidí 2 týdny běhat :-)