Hostýnská 108

Je pátek 12.8. kolem 17:00 hod a snažím  se trochu usnout. Koukám v ložnici do zdi, říkám si do startu daleko, ztrácím se a kolem půl sedmé zase procitám… měl bych jíst :-)  Nadobro tedy usuzuju, že další spánek je už marný boj a jdu dlabat.  Chuť je, hlava říká – nažer se :-)  ale leze to do mne na silu. Pár hodin do startu, nedá se úplně říct, že bych byl nervózní … asi jsem, už ani nevím, skoro rok jsem nestál na startu.  V Livignu mi nedávno chybělo taky pár hodin a nakonec jsem neodstartoval, ale tam tělo dávalo tušit, že by to byl nesmysl a hazard  (nakonec mne odpráskla Campilobakterie ). Pocit natěšenosti občas vystřídá pocit pochybnosti. Ne z důvodu momentální formy, ale z důvodu neznáma. Už jsem si trochu odvykl, i tak je to zvláštní… Člověk ví, že v něm něco je, ale začne nakonec pochybovat, zda to dokáže i dostat ve finále ven. Pořád se uklidňuju, nemám přece co ztratit, běhat tě baví, máš z toho radost, ty můžeš zase jen překvapit…

Večer se za manželkou stavila kámoška, na stole frčí Aperol Spritz, takže mne naštěstí obě dost stále drží v dobré náladě a tak nějak jsem v poho :-) Před půlnocí usedám k Jardovi Vicherovi do auta a hrneme to nočním Zlínem na start do Vizovic. Na místě se setkáváme vždy s pozitivně naladěným Skájem, vyzvedávám startovní tašku, pokecávám a dochystávám poslední detaily. Je docela příjemná teplota a proto jdu na start v krátkém nátělníku. Pár vteřin před startem přeju klukům hodně štěstí a trochu se vnořím do sebe. Brzy však oči zaostří, že přede mnou stojí někdo na startu v sandálech, on v tom fakt poběží… nechápu, zavrtím prsty ve svých Scott Kinabalu 3 a těším se z pocitu bezpečí jistoty a sucha :-) Doposud jsem ještě nepochopil výhody těchto minimus módních záležitostí…snad ani pochopit nechci.

Je komorně odstartováno a klušu do předních pozic. Koukám na paty Standy Najverta a když se to začne konečně zvedat, koukám na paty Zbyňka Cypry. Prohazujeme pár slov, vzájemný humor, docela sranda. Po pár kilometrech už klušu jen se Zbyňou, tempo je mi příjemné, natahujeme krok a lup, za náma díra. Zbyňa je nahecovaný, jeho průpovídky mne neskutečně baví a fakt se tu zatím  vpředu mám s ním dobře. Nepolevujeme v počátečním tempu a hned tedy půjdeme ostřeji.

Jak to tak chodí, zakufrování na sebe nenechává dlouho čekat, v místě, kde jsme asi čekali první bufet, jsme trochu dřív a nikdo nikde. Jdem dál bez kontroly a především nějak špatně. Brodíme se do nějakého krpálu, asi místem těžby dřeva… no začalo to skvěle. Naštěstí má Zbyňa nejchytřejší hodinky ze všech a zanedlouho jsme zpět na trase. I když jsme přišli o náskok a běžíme už ve třech, tempo je pro mne stále příjemné, nálada díky herr Cypra stále parádní. Stojka z Chvalčova mne trochu překvapuje. Myslel jsem si, že Hostýnky docela znám ale totok? Hezké, těžké, trochu se možná i lekám… Prdla mě křeč do lýtka, sakra, docela brzo. Rychle protahuju, nasolím a rozdupávám. Povoluje a jde to dál. Seběh z Kelčáku mne baví, mám ho rád a následný první bufet na NULE v Rajnoškách využívám k prvnímu většímu jídlu. Meloun, banán, rychlý kelímek polévky, meloun, banán – rychle pryč…

vasek_tesakNa 50km pro mne nastává první horká chvíle, úsek na Loučku je po bufetu pro mne trochu trápení a cítím, že bych možná i chutnou polévku trochu odplivl. Vystupuju si od kluků a chvilku si musím jít svoje. Ani se je nesnažím držet, musím se uklidnit a dostat do pohody. Běžím sám a zase to začíná po pár km jít… V úseku na Tesák dorážím druhého, trošku vidno, že se trápí, hned mu nastupuju. Těším se na Čerňavu a Jehelník. Zase to jde a mám zase dobrý pocit. Nechci se smířit ze situací a pořád to drtím… Zbyňu sem tam někde v dálce zahlédnu, jde hezky a rozestup trochu někdy i redukuju. Při výstupu na Obřany se míjíme a vzájemně se pohecujem, avšak já po chvilce kdy běžím už taky dolů, míjím skoro ve stejném místě Standu Najverta s Tomem Čtverákem! Ho ho ho…. Ku*va musím ještě trochu víc fouknout do trubek… Trochu mne dohání pochybnosti, jsou to supr běžci a já jsem v tuto chvíli pro ně snad i snadná kořist. Ne, nedám jim to zadarmo. Na mém oblíbeném Pardusu jdu trochu nad otáčky, chci ztratit oční kontakt. Zdejší louky jsou velké, vidět mne ale nemusí, nestojím o to…   Úsek k Okluku je těžký, nemám ho rád, držím ho ale pořád v tahu a k mé radosti nevidím za sebou nikoho. Jenže ani před sebou!  Ty voe, ten Zbyňa snad nemá slabší chvilku? Nedám mu to zadarmo… ještě je pořád daleko do cíle… Drtím úsek na Troják, jak moc to tady nesnáším!!!! I při Drásalu jsem zde trpěl, teď tu cupkám, vzpomínám na moje cyklistické léta, vidím značky Hostýnské MTB 50 (minulý týden tu bojovala manželka Lenka :-) Sakra už ať jsem na Trojáku.  Dělá mi strašně dobře voda, pořád se polívám za krk, piju skoro už jen vodu. Drtím kopec na Tesák, není prudký, je ale dlouhý, bude končit opět až na Kelčáku.  Jdu si svoje, klušu, jdu, klušu, jdu… Za mnou nikdo, přede mnou nikdo…samota…. Nevadí mi! Mám ji rád, zvykl jsem si a vlastně mám samotu při běhání už i rád. Trochu už cítím plosky a při doběhu na poslední bufet na Tesáku něco zobnu a rychle pryč. Jsem rád, že vidím Jirku Večerku, hlásí mi ztrátu na Zbyňka cca 9 minut. V duchu chci ještě bojovat, ale tělo už moc možností nepovoluje. Pod Čerňavou mě ještě hecne Zuzka s Bohdanou a díky tomu ač v bolesti dávám docela obstojně tento čupek. Je to hezký kopec, mám ho rád, ale asi už dnes stačí… Kelčák je na tom podobně, těžký výstup, zejména rovné krátké pasáže nutí pořád klusat. Kolikrát jsem tu už byl, znám to tu, vím kde co je a končí… Rozhledna nahoře je pro mne poslední těžký bod, už ten druhý flek nepustím…. Nevím, jak daleko jsou za mnou, ale nechci být třetí, ani čtvrtý, pátý… Poslední těžký seběh z Kelčáku  hodně bolí, prodýchávám ho, stehna to drží… Pod sebou vidím Rajnochovice a slyším, jak hlásí, že Zbyňa je v cíli. Mám to, mám to, říkám si a už se začínám radovat. Otáčím se a ujišťuju, že mne nikdo nesejme… Najednou jsem na posledním asfaltu a vidím oblouk. Poslední metry ač moc nemyslím, jsem šťastný a moje první gesto za cílovou čárou je gratulace vítěznému Zbyňovi. Je to dříč a ohromný morál. Jsem rád, že to neměl ode mne zadarmo, jsem rád, že jsem s ním šel po startu hned do útoku, vlastně mi trochu i pomohl. Nevím, kdyby jsme se hned na začátku nerozhodli do toho pořád tak bušit, fakt nevím, jak by vše dopadlo. Ztráta na něj v cíli – 6 minut. Vítězství si zaslouží, byl pod tlakem, ustál to a vydržel!  Jsem max spokojen, bojoval jsem až do cíle, bylo to mé maximum, snad i štěstí. Za mnou se to mlelo taky hezky, tlačili mě hodněa sem tam jsem měl snad i osobní pochybnosti. Hlava podržela!

H108_vyhlaseniDruhé místo beru jako další osobní úspěch. Dlouho jsem nezávodil a držet si výkon je bez závodů velká neznámá. Je hezké vždy výsledkem překvapovat, zvlášť když nikdo neví, jak na tom jsem. Pořád říkám a kamarádi tuto moji hlášku už dobře znají – vše je jen v hlavě! Tento sport především… Bez tlaku se dají dělat velké věci!

Výsledný čas 12:53 hod a 2. místo. Překvapil jsem opět sám sebe. Krásný závod, nádherná a těžká trasa. Fajn lidi, pohoda, za ty nehty pryč to zase stálo :-)

Příspěvek byl publikován v rubrice Blog a jeho autorem je Václav Utinek. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *