Konečně na B7 extrém

Potřetí vítězství v kategoriiTak by se dal nazvat 8. ročník Beskydské sedmičky M ČR v horském maratonu dvojic, kterého jsme se s Pepou zúčastnili. Už samotná předpověď počasí na víkend 1. – 3. září dávala tušit, že nepůjde oproti předcházejícím sedmi „slunečným“ ročníkům o nic jednoduchého. A také nebylo. Už při cestě autem do místa prezentace jsme s Pepou, se kterým jsem na B7 startoval už potřetí, sledovali, jak teplota s blížícím se cílem naší cesty Frenštátu pod Radhoštěm klesá a začíná pršet. Pláštěnka, kterou jsme měli připravenu, byla dobrá už cestou na vlak. Hodinu a půl dlouhé čekání na start v Třinci v dešti nebylo moc příjemné. Útočiště nám poskytl hypermarket Albert, ale pouze do 22 hodiny. Posunutý start na 22.40 h. taky mnohým nepřidal na psychické pohodě. Start byl jako vždy emotivní. Modlidba, hymna, Loprais se závodní tatrou.
Po startu všichni pohromadě. Pod první vrchol Javorový dobrá výchozí pozice pro závod. Seběh do Řeky, druhá nastoupaná sjezdovka a kontrola pro kategorii Short v sedle Lipový. Dotaz na trasu pro kategorii Long, která čipovala až na Ropici. Musíte rovně po červené. Rovně však směřovaly dvě cesty a my jsme se ve tmě nechali zlákat svítícími čelovkami před námi. Podezřelé už bylo, že jakmile jsme skupinku předběhli, v dáli nikdo, ani značení B7. Pouze žlutá. Po narůstajících pochybách o správnosti naší trasy jsme raději otočili a vrátili se zpět na kontrolu Short. Proud čelovek směřujících po vedlejší trase do kopce už dával tušit, že jsme „zakufrovali“. To co proudilo při stoupání na Ropici proti nám nás předběhlo a ztracenou pozici jsme opět museli pracně dohánět při seběhu do Morávky. Neplánovaný „kufr“ trochu psychicky nahlodal naše závodní ambice, ale nevzdávali jsme to.
Cesta na Travný a následný postup do Krásné dával tušit, že seběh bude skutečným trailovým zážitkem. Natrhlá maratonka, pád do borůvčí se ztrátou čelovky. Ještě že nepřestala svítit a díky tomu jsem ji opět našel. Jinak bahno po stahování dřeva společně s nepřetržitým deštěm udělalo ze seběhu skutečný adrenalinový zážitek. V počtu pádů zvítězil Pepa 3:1.
Další výstup, tentokrát na Lysou byl oproti předchozí absolvované trase procházka višňovým sadem. Neustále jsme předbíhali dvojice, které se dostaly nechtěným kufrováním před nás. Konečně Ostravice Na Pile a konečně něco teplého do žaludku. Můj první Ibalgin, který mě trochu uvolnil. Už od začátku jsem cítil, že Pepovi to jde, což se o mě nedalo říct. Pokud jsme přešli do chůze, Pepa mi utíkal a musel jsem za ním občas popoběhnout. Možná i teplá polévka v žaludku udělala své. Začal jsem mít už radostnější pocit z dalšího postupu.
Výstup na Smrk s dlouhým seběhem, na kterém jsme předběhli značnou část startovního pole před námi. Čeladná a první důležitá informace od Betky, Pepovy manželky, jak na tom průběžně vlastně jsme. Celkově kolem dvacátého místa a v kategorii druzí. Ta 207 co právě vybíhala na trať, je před vámi. Rychle občerstvit a za nimi na Čertův Mlýn. Ztráta něco kolem 5 min. To se dá stáhnout, pokud nebudou moc dobří. A nebyli. Mladší z týmu zřejmě prožíval nějakou krizi, protože už pod  Kněhyní jsme je předbíhali. Pepa zkušeně zrychlil při průběhu kolem nich. To aby se náhodou nechytli. Je taky běžec a zná to z atletických závodů. „Ti dostanou od nás ještě půl hodiny“, odhadl jsem podle stavu mladšího z týmu s číslem 207.
Pustevny a další teplá polévka přišla vhod do promrzlého mokrého těla. Občerstvovačku jsme opouštěli právě ve chvíli, kdy 207 dorazila. Zase pro nás důležitý taktický tah, pomyslel jsem si. Soupeř nás uvidí, tudíž se bude chtít rychle vydat za námi a opomene kvalitně doplnit energii. I to patří k taktice závodu. Už jsme se s nimi nesetkali, až v cíli s téměř půlhodinovou ztrátou, jak jsem předpokládal.
Trochu bolestivý seběh na poslední občerstvovačku z Radhoště na Pindulu. Teplý čaj, kofola, chléb se sádlem a jdeme. Příliš se nezdržovat. Na poslední vrchol s námi začala závodit jedna dvojice. Při počátečním stoupání na Javorník měla navrch. Následoval asfaltový traverz, kde jsme jim utekli pro změnu my. V prudkém výstupu na další traverz nás dohnali. Ten však byl už v naší režii. Přešli jsme do běhu a dvojici definitivně setřásli. Poslední vrchol a poslední sestup do Frenu. Už bolel. Stehna zepředu a nalitý puchýř na plosce pravé nohy. Konečně cíl, ale stále se ohlížíme. Co kdyby, jako nám v loňském roce při sestupu z Javorníku. Závěrečná stoupající rovinka do cíle. Už nemáme na finiš. Už jen těžce překládané nohy nás posouvají do cíle. Společná radost s Pepínem. Vzájemné objetí, že jsme to letos zase společně dokázali. 16. místo absolutně a 1. místo v kategorii padesátníků. Pohled na Pepovu GPS. Namísto cílových 95 km jsme nakufrovali o 3,2 km víc. Pepa má rekord. Nic delšího doposud nešel. Ze srandy zalitoval. Zakufrovat o 1,8 km víc měl by rovnou stovku. „Tož tak“, jak se na Valachoch říká, „konečně jsme si užili i ten extrém.“

Příspěvek byl publikován v rubrice Blog se štítky a jeho autorem je Vlastimil Bukovjan. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *