Jak jsem se (ne)naučil plavat. Oravaman 2018.

Je podzim loňského roku a já náhodou narážím na pozávodní video z Oravamena 2016. Joo to vypadá dobře. Kolo mám, běhat po horách už jsem si zkusil a plavání se nějak zvládne. S lehkomyslností mou vlastní se registruji do loterie o 250 míst a ihned to vypouštím z hlavy. Čas nějak plyne a rázem je pár dnů roku 2018. Právě si vyhřívám kosti na dovolené a po ledabylé kontrole emailové schránky si přečtu, že jsem byl v loterii úspěšný. Joo vlastně, ten Oravaman! Jdu na web, kde se nějak často skloňuje slovo extrémní a takové ty kecičky okolo jak je to těžké a náročné a táák. 2km plavání, 90km na kole a závěrem 21km mi nepřijde zas tak těžké. A pak zjistím, že kolo má  1900m převýšení a běh asi 1400m. Ještě že se neplave do kopce. Ale co, posílám startovné, přece to nebude těžší než ultra v horách. Vstříc prvnímu půlželezňáku.

S chutí do toho!

Maťu informuji, že pojedeme v červenci na výlet do Tater, do Roháčů. A že si tam beru kolo, tenisky a plavky :-) Zavládne nadšení a ujištění, že 2km v limitu 50min rozhodně s hlavou nad vodou neuplavu. Aha. Mé sebevědomí plavce dostane poprvé na prdel. Co naplat, že mám již za sebou plavecký začátečnický kurz, kde jsem patřil k těm nejlepším. Naučil jsem se totiž potápět hlavu a vydechovat do vody rychleji než ostatní účastníci ve věku mých rodičů. Jsem vážně talent. Ano byl jsem tam nejmladší a popravdě i nejhubenější :-)

A jelikož by bylo blbé se hned po první disciplíně pakovat domů, začínám vybrušovat svoji již tak vytříbenou techniku k dokonalosti. 2-3x týdně v 6:15 trápím své tělo i mysl a hlavně vůli v přerovském bazéně. S ostatními podobnými postiženci na sebe už na bazéně máváme. Nic lepší než v ponuré zimě navštěvovat místí plovárnu neznám. Zachraňuje mě jen pára. Světlo na konci tunelu. Prozatím v poměru s plaváním 50 na 50. Navíc se společně přihlašujeme do plaveckého kurzu (pokročilých!). S tímto plánem je jasné, že budu v létě na Liptovské Maře patřit ve vodě k nejlepším. Když ale nějak v květnu nejsem stále schopen uplavat 100m kraulem souvisle dostává mé sebevědomí opět na prdel. Jestli by nebylo lepší zůstat u toho běhání než pořád smrdět chlórem a nakonec umřít utonutím. Doma mám ale podporu. Prý že když si koupím neopren, tak mě bude nadnášet a když tak mě najdou bezvládného na hladině. Paráda, hned jsem se uklidnil. S velkým očekáváním tedy na potřetí kupuju neopren a jsem zase v klidu. Soupeři mají štěstí, s kraulem jsem si nakonec nepotykal, takže přistupuji k záložnímu plánu – ty 2km uplavu potupně prsama. Já takový plavec!

Kolo a běh jde v tréninku tak nějak samo. Hned jak podmínky venku dovolí podrobně poznávám Olomoucký a Zlínský kraj. Nápad strávit velikonoční svátky v Chorvatsku se setkal s nadšením, že to bude fajn dovča. Samozřejmě bereme kola a denně natočíme kilíčko. Maťa vyzbrojena novým kolem se pomalu dostává do tajů cyklistiky. Jde jí to moc pěkně, je to holka šikovná. Já se taky učím. Prý šlapat frekvenčně je lepší než to tahat těžkýma převodama a že se šlape i druhou nohou nahoru.

Nakonec před závodem Strava ukazuje 3200km a to by mělo stačit. V létě to mám s během vždy takové slabší. 1000km bude muset taky stačit. V tréninku se párkrát sestřelím na horských závodech, střihnu si pár krátkých, řekl bych vesnických triatlonů, kde se pravidelně v první disciplíně kvalitně učím jak si (ne)nalokat. Zmatkuju v depu. Přepaluju cyklistiku a umírám při běhu. Ale vše s úsměvem jako že pohoda, jak je ten triatlon brnkačka.

Asi týden před startem jdu otestovat plaveckou formu do bazénu, kde si střihnu testovací kilák. Upřímně pokud bych ho nedal pod 27min, tak startovné prodám. Hodinky ale ukázaly 24min a já vím, že s neoprenem ty 2km dám v limitu. Sebevědomí je opět zpět.

Kolegové v práci, a vlastně i mé celé okolí již dávno ví co to vlastně ten triatlon je. Každá druhá návštěva kuchyňky se stočí stejným směrem. Každý už zná jaký je rozdíl mezi železňákem a sprint triatlonem, proč je dobré mít neopren a že hákování není jen v hokeji. Maťa bedlivě sleduje novinky se světa tří disciplín a já se tak nějak smířil s tím, že lednové představy o tom jak bude toho půl roku na trénink všech tří disciplín dost, byly liché.

Jedem na výlet

Do Zuberce jedeme nakonec ve složení 8 osob z toho jeden závodník. Den předem odevzdám kolo do depa, kde to moje mezi těmi speciály vypadá jak chudý příbuzný. Pak rozprava. Všichni jsou vyšvihání a mají oholené nohy. Já jsem pravý opak. Sebevědomí opět klesá. Raději tak následuje doplnění iontů v krčmě a jde se spát.

Ráno vykouknu z okna a je zataženo, docela zima. To chci, to funguju. Dneska by to šlo. Soukám se do neoprenu, požehnání od Mati a rodičů a v 8 se vrháme vstříc 18°C vodě. Oproti kraulařům mám výhodu. Vidím kam plavu a díky prsařskému kopu mám dostatek prostoru okolo. Bohužel rozdám tři kopance, které vyloženě sedly. Je mi kolegů plavců líto. Ale i to je triatlon. První kilák dám za 21min, druhý za 22 což mi v součtu vyneslo neoficiální titul „nejrychlejší prsař“. Jsem spokojen. Přežil jsem. Navíc v depu vidím, že moje kolo není poslední. Jsem to ale plavec! (pak si uvědomím, že 50 štafeťáků startovalo po nás). Na hrdinství není čas a házím na sebe suché cyklo věci a fičím se projet 90km na kole. Mám před těmi kopci velký respekt, nikam neženu a jedu tak nějak pocitově v klidu. Ale i tak pořád někoho předjíždím. Do kopce si honím ego nad vyšvihanýma borcama co jim očividně chybí převody a ve sjezdu to drtím až to sádrou zavání. Při každém průjezdu Zubercem zamávám na můj početný support a ukážu svůj pěstovaný chrup do foťáku. Zdlábnu tři gely, a dokonce jeden celý banán! Na kole se futruje docela pohodlně. Za 3:19 přijíždím do druhého depa a i přes 1900m převýšení se průměr dostal na 25,8km/hod. Celá cyklistika mě dosti bavila a snad jsem si nechal rezervu na závěrečný 21km výklus na Brestovou (1903 mnm). V depu dávám suchý dresík a vyrážím. Po startu hned stojka a 1100m výškových nahoru. Nohy už něco dnes zažily a dávají to výrazně najevo. Nedbaje této informaci stahuju další soupeře před sebou, až potkávám těsně před vrcholem Maťu. To mě trošku vyvede z deliria a na chvíli zapomenu na myšlenky, kdo toto může dobrovolně dělat. Na vrcholku občerstvím a hurá do seběhu. Nevím čím to, ale asi jsem si na občerstvovačce vzal nové nohy. V seběhu jako bych nic dnes nedělal. Mrskám to hlava nehlava, soupeře taktéž. Ke konci se spustí docela liják a lesní cestičky se promění v hezké blátíčko. Naplno oceňuji kvalitu Scottů Supertraců RC. Baví mě to a zbývá posledních 8km do cíle. Pár vlnek jinak spíše rovina. Držím tempo okolo 4 na km. Když se podívám na hodinky, jsem odhodlaný to dát po 7hod. Před startem něco co jsem se bál vyslovit nahlas. Maťa mi vypočítala čas nějak okolo 7:30. Už to docela i bolí, ale pořád tak nějak méně než při ultra na 80km. Lidi  fandí, nohy z podstaty běží, poslední kilák dva se klasicky táhnou, ale jak uvidím cílový oblouk, mám vyhráno. Dál už to asi každý zná. Užívám si ty slastné pocity. Jak nakažlivé. Jsem rád, že už nikam nemusím. Chvíli vydýchat v cíli a pak obětí se všemi co mi fandili na místě. Čas nakonec 6:57:37. Vítěz co umí dát standardně železňáka pod 9, mi dal jen cca hodinu a půl :-)

David2

David5

Na poli triatlonu jsem úplný nováček a vše je pro mě nové. Dyť já šel svůj první triatlon před 11 měsíci na vypůjčeném kole, půjčenou kombinézou a s boty z Lidlu :-) Byl to jeden z nejhezčích závodů, který jsem měl možnost absolvovat. Nic tomu nechybělo. Počasí vyloženě šité na míru. Organizace, uzavřená cyklistika, příroda Západních Tater a pohodoví lidi okolo by stálo za to se sem i vrátit. Na to že jsem před rokem neuplaval ani 50metrů a neměl ani silniční kolo, tak za mě dobrý. Takže výmluva jak někdo neumí plavat je lichá. Výhoda triatlonu je, že druhý den dokážu normálně fungovat tak regeneruji výšlapem na Roháčské plesa, takže dalších 800m výškových k dobru. Poděkování patři celému support teamu a hlavně mé Mati, která mi byla a je trenérem, výživovým poradcem, psychologem, kuchařem, masérem, kondičním specialistou, managerem a skvělou přítelkyní zároveň. No jinými slovy mi stačí to jen odzávodit :-)  Děkuji!

David3

David

Příspěvek byl publikován v rubrice Blog a jeho autorem je David Nádeníček. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *