Tor des Geants 2018, aneb jak jsem se houpal v horách…

Vašek1

Když v roce 2016 můj parťák Petr Kučera dokončil TDG v nádherném čase 98 hodin, z jeho vyprávění jsem začínal jiskřit a více se o tento závod zajímat. Byl nadšený, jeho zážitky mi začaly více a více motat hlavu.  Nikdy jsem nebyl na krátké tratě….. né, že bych nenatrénoval, ale zkrátka mne nebavily. Stejně jako asfalt a běhání po něm. I když je trénink na tomto povrchu potřeba, nikdy jsem jej nevyhledával a spíše se mu vyhýbal. Měl jsem vždy rád terén a technické běhání, tak to bylo i v dobách mé cyklistické éry :-).

Od vítězství na LH 24 uplynulo hodně a za tu dobu jsem překopal mé běhání do úplně jiné podoby. Vytratil se ze závodních tratí a běhal jen sám se sebou. Na samotu si zvyknout není těžké, a když člověk řeší problémy, vlastně začne tento druh běhu vyhledávat. Závody mi přestaly chybět a naopak mne nabíjelo běhat si jen pro sebe. Naučil jsem se při běhu v hlavě nespěchat, což mi pomohlo  dokonce lépe překonávat různé stavy, kdy už to pocitově nejde. Zní to srandovně ale tím, že jsem přestal řešit rychlostní běhání a začal více vyhledávat „hezké běhání všude možně jen ne po asfaltu“, naučil jsem se běhat tak, abych se cítil lépe, než když jsem běhal s jasně daným plánem na týden.  Když jsem chtěl běžet rychle, běžel jsem rychle, když jsem chtěl pomalu, do rychlostí jsem vůbec nechodil. Byl jsem poslední rok absolutně uvolněný a bez stresu! Moje běhání bylo vždy v pohodovém tempu kolem 4:30-4:50 min/km. V kopcích jsem držel průměry kolem 5:00-5:30, což vzhledem k nastoupaným metrům bylo hezké. Za poslední rok jsem držel kilometráž na měsíc někde kolem 450km a cítil se při běhání fakt skvěle.  Když jsem se proběhl s některým z parťáků z KESBUK, cítil jsem jak dobře se mi běhá a v podstatě i bez závodění jsem stále ve výborné formě.
Proto jsem po nějaké době byl rozhodnutý, že chci zažít přesně ty pocity, které mi Petr z jeho TDG vyprávěl. Chtěl jsem zažít jiný závod, než u nás dokola poslouchám a vidím kolem sebe. S Petrem jsme tomu tak propadli, že hned jak byla spuštěna registrace, naše dvě jména byla ihned zadatlována a čekali jsme, jak vyjde losování účasti. Zanedlouho byl výsledek čistky startovního pole jasný, bohužel pro Petra smutný… Já byl vylosován, Petr bohužel nebyl na závod připuštěn. Byl jsem hodně smutný za něj, vím, co pro něj tento závod znamená, žili jsme tímto spolu. Bohužel nešlo nic dělat a já se dostal na start bez Petra.
V té době jsem začal naplno snít svůj sen a hned začátkem jara naplno začal s přípravou. Jak jsem již výše popisoval, vše šlo skvěle, cítil jsem pohodu, podporu a ohromnou chuť. Zkrátka zhruba měsíc před závodem jsem byl na tom fakt dobře a troufnu si říct, že lépe než když jsem vyhrál LH24.
Ne vše je však růžové jak se zdá a 4- 3 týdny před startem, když jsem končil poslední těžké tréninky jsem najednou dobelhal domů, nemohl ani pomalu udělat krok. Neskutečná bolest v oblasti vnitřního lýtka mi nedovolovala ani popoběhnout. Chůze OK, běh KO! Samoléčba nepomáhala, bylo třeba vyhledat odborníky. Po dobrých zkušenostech jsem navštívil specialisty v REHACARE ve Zlíně a začali jsme necelé 3 týdny před startem pracovat na odstranění problému. Kdybych někomu dnes řekl, že ještě týden před startem jsem netušil, zda budu moc běžet, asi by mi nevěřil. Tajemství léčby si nechám pro sebe ale REHACARE udělali zázrak! Nevěřil jsem a na startu závodu jsem stál ještě i s pocitem, zda nevím či noha vydrží nebo nevydrží!
…ale popořádku… Ještě před odjezdem jsme stihli s Kučosem probrat celou trasu a doporučení jak závodem nejlépe a nejrychleji proplout. Jak později budu na všechny tyto debaty vzpomínat, proklínat a nevěřícně kroutit hlavou. Můj support team byl na závody jasný :-). Moje manželka Lenka a naši nejlepší přátelé Petra a Radek Zábojníkovi. U těchto lidí jsem měl jistotu, že ať mi bude jakkoli, do cíle mne dostanou po dobrém nebo po zlém.
Odjezd na závody, příjezd do Courmayer… blá blá blá… nádherné počasí, teplo a Mont Blanc hned před okny našeho ubytování. Už když jsem koukal na ty kopce, říkám si „ to bude ku*va těžké“!
Předstartovní kontrola proběhla bez problémů, dostal jsem tracker, čip a zavazadlo, do kterého jsem nabalil vše, co bude na mne na velkých občerstvovačkách čekat. Sobota večer, Pizza a chrápat!
Ráno před startem se probouzím a to už hodně nervózní. Naštěstí humor mého supportu mě dokáže vždy rozveselit a kdyby nám někdo někdy rozuměl, bude si snad myslet, že přijela nějaká skupina, která se jde pokusit uběhnout aspoň prvních 10 km a pak jít jen chlastat :-).
Hodinu před startem jsem vlezl do startovního prostoru a zůstal stát někde kolem 200 místa. Nikam víc se neženu, není proč. Je strašné horko a po emotivním rozloučení s manželkou a Zábojkama zůstávám už sám se sebou připraven na start. Pořadatelé to umí a nálada je skvělá. Emotivní Italská hudba graduje, všichni jsou netrpělivý a Italské hitovky tomu pořád dávají grády. Pár sekund před startem se mi trochu sklí oči a uvědomuju si, že už je tu to, pro co jsem si sem přijel a na co poslední rok vše směřoval. Startovním výstřelem si polohlasem řeknu „musíš a dáš to“… Prásk a klušeme Courmayerem davem skandujících lidí. Mávneme na sebe s přáteli a hurá ven z města do prvního kopce. Atmosféra jako na Tour de France, neuvěřitelné množství lidí…..Při náběhu do prvního kopce trochu špunt ale není kam spěchat.

Vašek2

První kopec se mi jde skvěle, vnímám první výhledy a hlavně jsem rád, že necítím žádný problém s lýtkem.  Do La Thuile přibíhám absolutně s prstem v nose a pořád se spíše brzdím. Je čas, nikam nespěchej, je to dlouhé… uklidňuju se a užívám si nepoznané a nádherné terény a výhledy. Při výstupu na Passo Alto ( 2857m )se potkávám na okamžik se svým supportem, samozřejmě nezklamou a vyslechnu si spoustu věcí, kterým se směju asi ještě půl hodinu. Tohle stoupání je hned od spodu hodně těžké  a technické, líbí se mi ale a mám stále svůj diesel rytmus. Vše jde parádně, první noc je teplá a utíká mi. Jen jsem pomalu začal zjištovat, že mi moc nechutnají jejich Ionťáky a polévky. Přijdou mi takové divné a nemám na ně moc chuť. I tak je do sebe bouchám a držím se jídelního plánu. Při stoupání na Col Entrelor ( 3002m ) mám svoji první výraznou krizi. Začíná mi dělat problém trochu žaludek a sem tam si polknu „halušky“, které chtěli kouknout nahoru na vzduch. Hohoho, tak to pozor pane. Čekal jsem blití ale takhle brzy? Vylezu na tento těžký kopec, mrsknu si cukr do chřtánu a klušu technickým seběhem dolů.
Vašek3

Čeká mne nejvyšší vrcho Col Losson ( 3299m ). Ze začátku jej jdu trochu ztuhlý, ale v průběhu kopce jsem zase v pohodě. Je to nekonečné stoupání, těžké ale krásné…Dobívám vrchol, jenže to jsem si pod ním už odplivl asi half litr a i když se ulevilo, cokoli dalšího co dám tělu, dá tělo horám. Jdu tedy jen na výpary hor a snažím se po troškách pít teplý čaj z občerstvovačky.  Dlouhý seběh do Cogne běžím dobře!

Vašek4

 V Cogne do mne support dostane jídlo ale vůbec jej dobře nepřijímám.
Jdu si dát masáž nohou… ku*va – lituju, že jsem si dal masáž nohou :-(. Jsem po ní nějaký bolavý, žaludek na vodě a zdržení…  Vyrážím dál ale cítím, že žaludek nesouhlasí. Ach jo, už se něco sere ale říkám si, že nesmím panikařit, závod není ani v půlce. Překonávám další záživný kopec Champorcher a trtám neskutečně dlouhý seběh do Donnas. Nejprve technický,  pak krásně běžecký. Už ani nevím, která občerstvovačka to byla, ale po dalším pokusu nasycení mého břicha jim pod stolem nechávám obsah mého žaludku. Psychicky jsem v ten okamžik na dně, kolem se slétávají lidi a pokládají mne na lehátko. Ukazují mi kapačku, ale říkam, že ji nechci. Ležím tam nějakou dobu a uklidňuju si pajšle.
Je mi trochu lépe a valím se dál. Lidé tleskají, asi jsem hrdina ale hned jak zajdu za roh, šavla letí opět na fasádu. No co, v Donnas se ukldním, prosím a bude dobře. Ovšem náladu mám trochu podlomenou a vím, že jsem ztratil dost času. Po neskutečně technickém konci tohoto dlouhého seběhu dobíhám za stmívání do Donnas. Jsem trochu vyhládlý, ale mám strach se najíst. Vůbec nevím, co si mám dát, čeho napít. Ze všeho se mi zvedá kufr. Zkouším rizoto, ale to je tak hnusné, že mám co dělat, abych nepoblil manželku. Zbouchnul jsem trochu koláče a ovoce, dávám sprchu a zalehám na dvě hodiny spánku. Po probuzení nechám ošetřit první puchýř, dám banán a piju už jen teplý čaj. Kopec z Donnas na Rif Codda není jednoduchý. Přišel mi docela těžký, ale možná je to tím, že jdu po tmě a pořád myslím na zvracení. S rozbřeskem slunce se mi ulevuje ale jsem strašně unavený. Možná je to tím žaludkem, chybí trochu energie ale mám spánkovou krizi :-(.

Vašek5

Do Nielu přibíhám docela v dobré náladě, seběh mi totiž šel dobře a těším se na přítomnost supportu. Zdržím se tam pár minut, něco dokonce pojím ale vím, že po každém jídle musím odpočívat. Pokud bych hned vyběhl, budu zase zvracet. V Nielu je sranda, Radek s Petrou a Lenkou mě baví, čtou povzbuzování od všech lidí, Kesáků a Tufíráků,  dodávají mi sílu. Asi bych zůstal i déle ale chci jít dál. Potřebuju pryč od lidí, cítím, že opět budu zvracet. Nedávám na sobě nic znát, odcházím s humorem ale hned jak jsem z dohledu všech tam zase bliju na kameny. Ztrácím pořád více a více času, strašně mě bolí v puse a krku z toho zvracení a díky přetrvávajícím problémům se začínám smiřovat z jiným průběhem závodu, než jaký jsem si plánoval a na jaký bych měl mít. Co mám sakra dělat? Přijde mi, že snad piju už jen čaj a za den sním tak tři banány. Našel jsem si ale opět svůj rytmus a překonávám úsek do Gressoney. Mám zase strašnou spánkovou krizi a ač jsem neměl plán zde spát, cítím, že to bez toho dál nepůjde. Jdu spát opět na dvě hodiny, pomalu jím, nechávám vrtat nalitý nehet na palci, aby mohl vytékat humus pod nehtem. Zdržení je obrovské, asi 4 hodiny a loučím se s vysněným výsledkem. Normálně bych asi i vzdal, ale po všech těch zprávách od fanoušků mi to hlava nedovolí.  Zbrchávám se z krize, po 4 hodinovém zdržení jdu dál s tím, že pořád budu bojovat a nevzdám to. Při stoupání na Col Pinter a Col di Nana ( 2770m ) na občerstvovačkách zkouším znovu toustový chleba se šunkou a kupodivu mi chutná a zůstává vše ve mně! Ožívám a jde se mi skvěle. Ač se ztrátou, líbí se mi tam a těším se do Valtournenche.

Vašek6

Seběh je těžký a nohy dostaly už zase zabrat. I tak dolů hezky klušu. V Rast zóně dávám sprchu, opět ošetření palce a puchýřů, pojím  tousty ale ty opět začínají zlobit. Proto raději přejdu na teplé brambory a ty mi udělají moc dobře! Vyrážím na dlouhý úsek až na Rif Cuney ( 2656m ) který jdu s pár brkanci a plivanci grcky docela dobře, Na této chatě nám obsluha doporučuje počkat zhruba hodinu. Blíží se prý hutná bouřka a mlha. ˇJsem tam po jídle, stejně chvilku musím čekat ať se zas nepobliju tak čekáme o čtyřech lidech. Možná trochu usínám ale nakonec po nějaké době navlékám nepromoky od Scottu a vyrážím dobít vrchol. Těsně pod vrcholem Col Vessonas (2788m ) to ale spadne. Déšť, kroupy se sněhem,  absolutní mlha a padají blesky a hromy.. Překonávám vrchol, a pouštím se opatrně do seběhu. Neskutečně prudká klikatice po šutrech. Nevidím ani na metr a sunu se pomalu dolů. Lituju hlasitě mého rozhodnutí….. Po nějaké době nerozeznávám, zda jdu vůbec po nějaké stezce, prostě jen nějak prudce klesám. Jsem v koncích, vůbec nevím, zda jsem na stezce, nejde rozpoznat. Ani nevím už kudy zpět. Mlha jako prase, kroupy sypou jak z vlečky, burácí a blízká se jak někde ve válce… Vybaluju telefon a chci volat Lence, zda jsem podle trackeru na stezce. Dle hodinek jsem zklesal 300m, pokud to pujdu opět nahoru, trefím směr, bude to asi hoďka nahoru… Telefon a jeho dotykový displej hapruje pod náporem deště, postupně mi provolová asi pět různých lidí J Ještě, že není signál… Vše balím zpět a trochu rezignuju. Sunu se pomalu nějak dolů, aniž bych si byl jistý, že jsem na stezce. Po nějakých šutrech vystupuju z mlhy. Stezka je kus ode mne a v dálce vidím odrazkující vlaječku. Běžím k ní zase přes nějaké balvany a s radostí jsem opět na trase. Strašně jsem si oddechl a dokonce přestává i pršet. Sundávám nepromoky a dlouhým seběhem dobíhám bez pití a jídla do Oyace. Tam si dám teplý čaj do flašek, pojím toust a nechám ošetřit uplně promočené nohy. Nehty podlité opět promačkáváme a zbavujeme tekutin. Lenka správně poznamenala, že na této občerstvovačce spoustu lidí vypadalo jako Zombie. Ten seběh byl v těch podmínkách opravdu hustý.

Vašek7

Pokračuju dál a jdu další těžkou stojku na Col Brison ( 2492m ). Kopec mne překvapuje, není vůbec  jednoduchý. Samozřejmě už ani nemůže být po všech těch nastoupaných metrech a kilometrech v nohách. Seběh do Ollomont je taky zážitek. Nohy fakt trpí, dokonce cítím už kolena. Některé pasáže jsou hrana a jdu málem na držku. I tak se ale zase dostávám do tempa a do Ollomont dobíhám  v dobré náladě, jen musím zase spát. Fakt potřebuju zase spát. Nedokážu si poručit, chci dokončit a musím pro to udělat další oběť….Prvotní plány hážu za hlavu, já to dokončím! V těchto podmínkách a s jídlem co mnou prošlo, musím zůstat při zemi! Moc mi jídlo zase nechutná a jdu se prospat. Klid léčí… Po dvou hodinách mne Lenka probouzí a mně je nejhůř za celý závod. Tupě zírám a nedokážu si představit jít dál. Jsem úplná mrtvola, hlava nepřemýšlí. Říkám Lence ať si ke mně lehne a ještě asi 10 minut ležíme. Hlavou se mi honí vše možné, ale říkám si, že nesmím vzdát. Zbrchávám se, obleču a jdu sníst brambory. Nějak se do toho dokopu a vyrážím dál s další velkou ztrátou. Radek mne povzbuzuje a já ukazuju gesto mrtvoly. Vylézám na COL Champilon ( 2709m ) a v průběhu výstupu se mi dělá lépe a lépe. I následný seběh běžím docela hezky a krásná běžecká stezka s mírným sklonem dolů mě přivádí až do Bosses. Tam zase moc nejím – není tam nic co bych asi nevyhodil ….I tak sním pár sladkých keksů a dám teplý čaj. Chystám se dál a přijíždí můj support. Moc rád je vidím, zejména když mne čeká poslední velký krpál na Col Malatra ( 2936m ). Loučíme se, uvidím je až v cíli… Jdu levá pravá levá pravá… neskutečně dlouhá stojka. Profil se mění, terén se mění a už jsem zase na šutrech. Vyškrábu se na Rif Frassati do 2500m a musím si nechat zase znovu vrtat nehet na palci. Je opět zase tak zvednutý, že mě strašně tlačí do boty. Navrtání nehtu palce je neskutečná úleva, ale i zase další zdržení. Už to neřeším… Co vystoupám, budu muset běžet i dolů a na to musím mít nohy. Udělal jsem dobře. Za deště vyrážím zdolat kultovní Col Malatru. Už z dálky budí respekt, ale je se mi zase skvěle. V dešti ji vylézám i docela rychle a závěrečná pasáž je fakt krásná. Na můj vkus i docela krátká :-). Nahoře se rozhlédnu, zakřičím si do hor, vlastně asi třikrát zařvu KU*VAAAAAAAAAAAAAAA, pokračuju dál do dlouhého seběhu.

Vašek8

Prudký a technický trail mě dovede pod závěrečný kopeček, který jsem nakonec vyšel jako nic. Přišel mi úplně „zadarmo“ J . Ovšem poslední úsek do cíle mě ještě nemile překvapuje. Je to dlouhé jako prase. Bolí mě pravé koleno a stále traverzujeme kolem 2000m. Je to pořád daleko a tak aspoň pokukuju po Mont Blancu. Jsem na poslední malé občerstvovačce, a odtud už jen cca 50 minut seběh do cíle. Ten seběh je ale mega prudký a těžký. Koleno už bolí jako čert, ale pořád klušu. Prodýchávám to a jde mi to… Strašně těžké na závěr, i na kole bych asi některé místa hodně přemýšlel…….
Vbíhám do Courmayer a slyším časté povzbuzování lidí. To je jako motor a přijde mi, že i docela letím. Na to že mám v nohách 4,5 dne, skoro 30 tisíc výškových a 340km, běžím přes Courmayer průměrem 5:15min/km :-).
Poslední ulici si užívám a ženou se mi slzy do očí. Lidé mi plácají, já si brumlám radostí. Vidím Radka, objímáme se a podává mi Českou vlajku. Vcházím na žlutý koberec pro finišery… už nikam nespěchám, vše ze mne padá, nic nevnímám. Vlastně až do zhlédnutí videa jsem si moc nepamatoval, co jsem v cíli dělal. Vidím Francouzského závodníka, se kterým jsem jeden den hodně běžel. Objímáme se a jsem překvapen, že přišel jen 10 minut předemnou. Moc nespal, doplatil na to… Přicházím ke své Lence a jsem šťastný, že ji vidím, držím a objímám. Byla tu semnou a stála při mně. Tento závod je i pro ni. Ona ví, co jsem zažil před a při, co jsme tomu oba dali. Ví, jaké jsem měl ambice a jak moc jsem chtěl.  Radek mě ostříkává šampáněm, pořadatel to sice moc rád nevidí ale je nám to jedno. Mám ten nejskvělejší support team na světě a díky nim jsem v cíli! Jsem tu pro ně. Pro sebe a všechny co mi drželi palce.

Vašek9

Čas 103 hodin a nějaké drobné mne díky problémům už nezajímá. Ambice byly větší, ale o tomhle tento závod není. Během těch dnů jsem zase poznal sám sebe jak snad nikdy. Kolik přemlouvání a nadávání do hor zaznělo, kolik krásy jsem viděl, bolesti a trápení překonal. Tenhle závod je o tom, prožít si vše sám, trápení i radosti, kochat se nádherou, poznat stavy, které běžně nezažiješ…. Ve výsledku ne o čase. Je nádhera sledovat vítěze a jeho výkon ale jsem v realitě. Žiju v krajině, kde nejvyšší kopec má  458m. Plány jsem mohl mít, asi jsem i měl na lepší čas, ale tělu neporučím. Dnes bych asi pár věcí v průběhu udělal jinak, ale já jsem dokončil! To je moje vítězství a čas je jen třešnička na dortu. Celou dobu závodu jsem měl super nohy, stehna a lýtka super! Poraněné lýtko před závodem? Vůbec o ničem už nevím a od tohoto závodu nemám problémy. V Rahacare věřili a čarovali! Moc děkuju, bez Vás nevim nevim… Moje problémy se žaludkem bych asi přisoudil nezvyku na málo spánku. Tělo prostě nezafungovalo a řeklo mi, že poprvé takto teda nenene!  Bláhově jsem si vše plánoval, ale zkrátka tělo to nedalo jak bych chtěl. Všichni dnes říkají, vždyt jsi šel skvěle a super čas! Ano – jsem spokojený, lépe to nešlo, umístnění hezké, vždyť nás bylo skoro tisíc a já byl 52. ….. já chtěl lépe, ale neměl jsem na to! Jak stále říkám, tento závod mě naučil opět jinak vnímat pojem času a vzdálenosti. A tohle už dlouho nezažiju, možná už nikdy…. To zažiješ, až když putuješ těmi velikány a jsi tam jako mravenec. Až si uvědomíš, že zítřkem to ještě nekončí a vše vlastně každým dnem znovu začíná. Je to jako na houpačce a tím je tento závod nádherný. A já se moc hezky pohoupal, vlastně bych se takto mohl houpat už pořád….

Vašek10

Příspěvek byl publikován v rubrice Blog a jeho autorem je Václav Utinek. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *