3x poprvé

22. 6. 2019, Moraviaman 2019, čas 10:22:41, 50. místo celkově MČR, 6. v kategorii

Nikdy jsem neuplaval 3 800m, nikdy jsem neujel 180 km na kole a nikdy jsem neuběhnul silniční maraton.

Dnes mě to čeká hezky za sebou.

Když jsem jednou, snad před dvaceti lety viděl v ČT reportáž o Ironmanu na Hawaii, nechápal jsem, že někdo může zvládnout takovou porci kilometrů. Od té doby jsem měl pro sebe v hlavě zafixované, že nejlepší sportovec světa je vítěz Ironamana na Hawaii. Borec co strčí do kapsy všechny ostatní sportovce. Ta představa, že za těch dvacet let se vlastně ironmanem stanu taky, mě ani nenapadla.

Život ale píše různé příběhy. A já začal běhat. Nejprve okolo komína, pak jsem se vydal do kopců, do hor až jsem zvládal ultra závody. Ultra není jen o běhání. Člověka naučí spoustu věcí a jako bonus pozná sám sebe. Naučí se, že nic není zadarmo a hned, a že vše má svůj čas. Říká se tomu trpělivost, pokora.

Svůj čas mělo i můj pozvolný přechod k triatlonu. Vždy jsem po tomto sportu pošilhával, ale pořád jsem se vymlouval na plavání. Před dvěma lety jsem ale sebral odvahu a přihlásil se na jeden vesnický triatlon a zjistil jsem, že se to dá zvládnout i plaváním na paní radovou – s hlavou nad vodou. Pak mě Maťa dokopala abych se přihlásil na kurz plavání, pak na další a další. Z absolutního neplavce se stal jen neplavec co už zvládne 2 km v bazénu kraulem. Pořád jsem si ale na 3800 km nevěřil.

Kesbuk již několik let pořádá dětské závody v rámci Moraviamana a já u toho nemohl chybět. Celý den trávíme celá parta okolo otrokovického štěrku a já obdivně koukal na borce a borkyně kroužící okolo. Každoročně KESBUK postaví hned několik štafet, až jednou dostanu šanci zkusit si kolo a běh. Neváhal jsem. Na to, že se na start postavím někdy sám, jsem vůbec ani nepomýšlel. Nejsem blázen a hlavně neumím plavat.

Čas ale plynul, vyzkoušel jsem pár těžších horských triatlonů a začalo mě to bavit. Už to nebylo jen o běhu. Musel jsem svůj volný čas rozdělit na trénink tří disciplín. Pořídil jsem kolo a začal objíždět v rámci tréninku vesničky okolo bydliště a pozvolna položil základ cyklistického tréninku. Zevlování u televize nebo vyspávání do oběda najedou nemělo u nás doma prostor. Taky každá dovolená se zvrhla na krátké soustředění s bonusem poznávání nových krajin. Prostě jsem začal žít triatlonem 24hod denně a Maťa vlastně taky :-)

V roce 2018 absolvoval Moraviamana bratr Tomáš a bez jakéhokoliv tréninku zvládnul čas stlačit pod 13 hod. Trochu jsem mu záviděl a chtěl jsem to taky zkusit. Začal jsem si myslet na Moraviamana 2019 a vědomě začal pozvolna trénovat. Při dlouhých cyklo vyjížďkách máte spoustu čas na přemýšlení. Já si často představoval, jaký tak asi bude ten Moraviaman. Čas neskutečně rychle utekl a dva týdny zbývají do startu. Místo posledního těžkého víkendového tréninku (5 hod kolo a 30 km běh) jsem dostal střevní chřipku a krásně jsem tak vyladil váhu na závod :-). Týden před závodem nasazuji osvědčenou zbraň – sacharidovou dietu. Čtyři těžké tréninky ve čtyřech dnech a minimum sacharidů k tomu. Pak už jen futrovat a odpočívat.

Pátek registrace, poslední kontrola vybavení a zítra jdeme na to.

IMG_20190621_214625_300

Naštěstí netrpím předzávodní nervozitou a nespavostí, takže se v klidu vyspím, posnídám, poslední kontrola vybavení a vyrážíme uložit kolo do depa. Prohodím pár slov s Kučosem, Jardou a ostatními Kesáky. Maťa mě hlídá, ať vše stíhám včas :-).  Před startem jsem v klidu. Věřím si. Ty hodiny trénink se musí prostě projevit!

Plavání. Pro mě něco jako maturita z matematiky. Nebaví vás. Nejde vám. Netěšíte se na ni, ale když chce odmaturovat, víte, že se jí nevyhnete. Víte, že vás to jednou čeká a je na vás, jak se na ni připravíte. Já šel “odmaturování” naproti a pravidelně se 3x týdně soukal v 6:15 do plavek a přemáhal se na ponurém přerovském bazénu.

Při plaveckých trénincích jsem si často představoval, jaké to asi bude plavat ty tři kolečka, co dají dokupy 3 800 m. Uplavu to vlastně? Zvládnu to kraulem? Vždyť jsem ještě před rokem a půl neuplaval souvisle ani 400 m. Zase jen spousta otázek..

Před startem se klasicky řeší, jestli budou povoleny neopreny. Když hl.rozhodčí prohlásí do mikrofonu, že jsou neopreny zakázány, štěrkoviště smutně zašumí. Mě je to vlastně jedno. Po dvou týdnech veder jsem na tuto variantu vnitřně nastavený.

Je asi 10 min do startu a všichni už nervózně pobíhají okolo. Někdo se zkouší rozplavat, někdo šteluje brýle a usazuje čepku a já začínám tahat z batohu plavky a přitom žmoulám zbytky snídaně. Rychle nasazuji brýle a čepku, dostanu požehnání od Mati, pac a pusu a jde se na to. Žádné rozplavání, žádné rozcvičení. Pěkně zostra. Takto to rozhodně dle mých představ nemělo být. Najdu si své místo v přední části balíku pěkně někde v prostředku. Žádný bezpečný okraj nebo někde vzadu, prostě nejkratší cestou k první bójce :-).

7:00 a Jirka Daněk současně se startovní sirénou zdvihá startovní pásku a 400 borců a borkyň rozčeří jinak klidnou hladinu otrokovického štěrku. Začínám hrdinsky kraulem. Asi po 10 metrech chytnu kopačku přímo do brýlí! Ups co to je? Vystrašeně přecházím na prsa a vzápětí dostávám přátelský pozdrav pěstí do žeber. No paráda. Úvodních 400 metrů k první bójce nemá smysl nikam divočit. Pořád na mě někdo šahá, kope mě a já, byť nechtěně, dělám to samé. Nějaké předjíždění či zrychlení nemá smysl. Prostě jen plavu v balíku. Vnímám jen zvláštní šum vody a někde v dálce mumlání komentátorů. Ke druhé bójce se pole malinko rozmělňuje a můžu plavat kraulem. O bójky klasická šermovačka ale žádné drama. První kolo je za 25 min. Na mé možnosti asi ok. Druhé kolo se situace uvolní, hustota lidí okolo mě řídne. Asi každých 50 m přejdu na pár temp na prsa, abych zaměřil přes zamlžené brýle nejkratší směr na bójku. Přede mnou lidi daleko, za mnou neřeším. Snažím se někoho hákovat, ale snad nikdo neudrží rovný směr, tak plavu vlastně sám. Začínají mě předjíždět první žluté čepičky – štafety.

IMG-20190623-WA0002 (2)

Do třetího kola jdu po 52 min od startu. Čas je mi docela jedno. Mám cíl to nějak uplácat. Ve třetím kole mě už docela vadnou ruce. Ať vadnou, dnes už je potřebovat nebudu. Když mi zbývá cca 500 m do konce plavání, vím, že to zvládnu! Zkusím i trošku přidat ať už to mám za sebou. Po hodině a dvaceti minutách s úsměvem opouštím vodu. Zvládnul jsem to!! Běžím vysmátý do depa. Nemůžu tomu uvěřit, že jsem uplaval 3 800 m.

V depu se komplet převlékám do cyklogatí a dresíku. Jak jsem mokrý moc to nejde. Kombinéza by mi docela bodla. Díky tomu že ji nemám, nechám v depech dohromady aspoň 5 min. Sedám na kolo vstříc 180 km rozložených do čtyřech okruhů. Prvních 10km je tragických. Jsem překvapený, jak mě bolí nohy! Zarazilo mě to. Je to dost proti větru. Po první otočce se ale karta obrací a nedělá mi problémy udržet na tachometru hrubě přes 40 km/hod. Nohy už se srovnaly, pravidelně občerstvuju, koukám kolem sebe, mávám na známé. Po prvním okruhu se průměr zastavil na 33,1 km/hod. Každé kolo vypiju litr ionťáku, dám gel, banán, toust, tyčinku. Prostě futruju co se do mě vejde. Druhé kolo je to samé jako první. Nevím, jestli nemám zvolnit nebo naopak přidat. V nohách by to asi bylo, ale mám strach, že se mi to vymstí na závěrečném maratonu. Rozhoduju se raději držet stejný průměr. Při nájezdu do posledního kola si vybírá daň za posed v aero pozici. Už cítím lokty, ramena a i za krkem už to bolí. Po skoro pěti hodinách se tomu ale není co divit. Zbývá posledních 10 km a tak trochu zvolním. Zvýším frekvenci šlapání a už to nikam nervu. Naposledy pořádně občerstvím a v hlavě se chystám na pověstmi ověnčený závěrečný maraton. Mám z něho obavy. Absolutně nevím co čekat.

IMG_20190624_192904_743 (2)

Po 5 hod a 30 min v sedle ukládám kolo do depa. Opět se komplet převlékám včetně ponožek. Obouvám rychlé maratonky, osvědčený dresík, do prověřených kraťasů dávám tři gely. Ty by měly stačit. Vybíhám směr velké neznámé. Zamávám supporťákum z Kesbuku a jdu na to. První 4 km zjišťuju, jak na tom vlastně nohy jsou. No čekal jsem to horší. Tempo držím na 4:40 -4:55. Po první otočce mě předbíhá první žena. Zkusím se háknout, ale i když mě tempo 4:20 docela vyhovuje, nechávám jí běžet a soustředím se na sebe. Mám prostě jen strach, abych to nepřepálil. První kolo uteklo ani nevím jak a už mě vítá na otočce v prostorech depa snad celý Kesbuk. Rád je vidím. Vbíhám na další 10,5 km kolečko. Nohy pořád v poho. Běžím zadrženě. Pořád přemýšlím jaké tempo mám zvolit. Zatáhlo se. Začíná poprchat. Vše mi hraje do karet. Čím víc je chladno, tím víc funguju. Končím druhé kolo a vybíjí se mi hodinky. Mám aspoň o starost méně. Běžím prostě na pocit. V depu beru od supportu aspoň obyč hodinky ať mám představu o čase. Mám za sebou půlmaraton okolo 1:35. a nohy pořád šlapou jak mají. Zdá se mi to nějaké podezřelé. Regulérně prší, v botách mi čvachtá. Za otočkou na 26. km mi to nedá a zrychluju si. Startovní pole je už hodně promíchané a tak pořád někoho předbíhám. Běží se mi fakt dobře. Odhaduju tempo okolo 4:20 a šlo by to i rychleji. Pořád mám ale v hlavě ty pověsti a báje o maratonské zdi, kdy nohy jsou jako z kamene a každý krok se stává utrpením.

received_1580164125448577 (2)

Na třetí desítku mám svůj nejrychlejší mezičas. Vbíhám ke Štěrkáči a končím svůj 31. km. Kesáci ne mě čumí co tady tak brzo dělám. Chvíli se mnou běží Maťa, Matěj a Kučos. Něco do mě hustí že jakože dobré. Sakra dobré. Že vypadám skvěle. Nohy už sice něco pamatuji, ale moc mě to nezajímá. Jestli to neposeru, tak se dostanu pod 10:30! Raději malinko zvolním. Pokora k maratonu mi nechybí. Pořád vyhlížím tu maratonskou zeď, ale vypadá to, že ji tady dnes pro mě nikdo nepostavil. Preventivně dávám nasilu půlku gelu, co kdyby náhodou. Poslední otočka, posledních 6 km. Zdá se mi to neuvěřitelné. Jsem si jistý, že to dokončím! A bude to (na mé poměry) skvělý čas. 4 km do cíle a nohy už vysílají signály, že kdybych přešel do chůze, bylo by to o dost lepší. Já si dal ale za cíl, že maraton uběhnu nikoliv ujdu. Snažím se obalamutit mozek slibem, že po poslední občerstvovačce přejdu na chvíli do chůze. Slibem ale neurazíš a já po posledním občerstvení mažu do cíle co to jde. Jasně že to bolí, jasně že je to nepříjemné a kdybych jen na chvíli zpomalil či se prošel, bylo by to o dost lepší. Pořád to ale bolí tak nějak méně než na 60. km nějakého ultra závodu. To už jsem zažil jinačí stavy, kdy jsem musel přejít do chůze. Poslední stovky metrů do cíle. Jsem rozesmátý a nic mě už nebolí. Obíhám depo, Kesáci na mě pokřikují. Vbíhám do cílové rovinky. Jdu skoro krokem a užívám si to. Jsem v cíli!! Zvedám ruce. Joooo! Padnu Mati do náruče. Kučos mi dávám na krk medajli. Obejmu ho, mám slzy v očích a nejen já. Jak symbolické. Je to on kdo mi dával rady do tréninku a kdo mi ukazoval směr. Pak další Kesáci. Padám na zem. Potřebuji si na chvíli sednout. Sdílím první dojmy. Všichni jsou překvapení, že jsem tak nějak v pohodě, že čekali horší stav. Já taky. Jsem unavený, ale funkční. Celý závod utekl strašně rychle, pořád se něco dělo. Je to úplně jiné než ultra v horách, kdy často jde člověk dlouhé chvíle sám a nemá vůbec ponětí jak na tom je. Navíc se musí spoléhat více sám na sebe, vše co potřebujete musíte mít s sebou. Občerstvení je jen jednou za čas. Na železňáku jste neustále s někým v kontaktu, díky otočkám máte přehled, jak jste na tom. Občerstvení je na běhu co 4 km! Prostě se soustředíte jen na svůj výkon, vše ostatní máte připravené až pod nos. Taky z pohledu diváka je na co se dívat.

received_1128593103994479 (2)

Celý den neměl chybu. Vše do sebe zaklaplo tak jak mělo, vše se povedlo. Jsem šťastný, že jsem to zvládnul a že celá ta dřina a přemáhání se v tréninku mělo smysl. Když máte okolo sebe ty správné lidi, kteří vám vytváří podmínky, trénink je o dost příjemnější. Já mám štěstí, že mám vždy vedle sebe Maťu. Je to někdy těžké fungovat vedle věčně unaveného a nestíhajícího triatleta. Je to ona, kdo upozadil své vlastní ambice na úkor těch mých. Má můj velký obdiv. Bez ní by to bylo mnohem těžší. Rád bych jí to někdy oplatil.

received_381625179128134 (2)

Připravovat se na dlouhý triatlon není jednoduché. Volný čas není bezedný a člověk si musí najít čas na trénink tří disciplíny. Oproti pouze běhání docela dramatická změna. Nakonec se mi týdenní průměr zastavil někde okolo 14 hod týdně. Těžko si představit ještě nějaké časové navýšení. Můj maraton za 3:24 byl 19. nejrychlejší. Kolo jsem zvládnul jako 70. a s plaváním jsem se nevešel ano do první stovky… Jasně se ukazuje, kde jsou rezervy. A že jich je!

Díky všem co při mně stáli. Kesbuku, rodině a celému teamu Moraviaman 2019.

Příspěvek byl publikován v rubrice Blog a jeho autorem je David Nádeníček. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *